Zpět ve svém světě(The Witcher)

Myšlenky

Jeho oči jako by zářily svým vlastním vnitřním plamenem a já byla najednou s rozumem úplně v koncích. Svou ruku jsem měla zapletenou v jeho vlasech, Geraltovy ruce spočívaly na mých chvějících se bocích a byli jsme k sobě až nezdravě blízko.
Netušila jsem, co mám udělat, jak bych měla zareagovat, zároveň jsem si ale nemohla odpustit myšlenky na to, jak bych asi zareagovala před těmi pěti lety.
Upřímně jsem měla sto chutí se na všechno vykašlat a udělat to i teď.
Jenže... něco tam vzadu v mé hlavě, v té úplně nejzastrčenější části mého svědomí, se mi postavilo na odpor a nedovolilo mi to. Svoji ruku jsem stáhla zpátky k sobě a pak ji zlehka, jako bych se bála, že mu ublížím, položila na jeho rozložitou hruď.

Trochu jsem na ni zatlačila, Geralt pochopil a s mírným zmatením v očích mě pustil. Ustoupil o krok vzad, založil si ruce na prsou a zlehka naklonil hlavu na stranu. Podle všeho čekal na nějaké vysvětlení... jenže to netušil, že já mám v hlavě momentálně ještě větší bordel než on.
„Kudy?" protrhnu lehce rozechvělým hlasem hrobové ticho, načež se ke mně Geralt mlčky otočí zády a pustí se směrem k našemu táboru.
Kousnu se zevnitř do tváří a bezmocně se rozhlédnu kolem.
Co si o mně teď sakra musí myslet... bude to teď mezi námi ještě víc divné?
Pomalu jsem se rozešla za ním a když jsem spatřila ohniště, ve kterém žhnulo ještě pár uhlíků, úlevně jsem vydechla.

Myslela jsem, že oheň půjdu vzkřísit já, Geralt mne ale předběhl. Stačilo přidat pár polínek, zkřížit prsty do znamení Igni a oheň už zase hořel naplno.
Nebyla to otázka ani dvou minut a já se nad tím prostě musela mírně pousmát.
Přešla jsem blíž k ohni, kde jsem se usadila na zem a znovu jsem se na něj zahleděla.
Moc dobře si uvědomuji, co k němu cítím. Ale... díky svému nedobrovolnému výletu jsem se o něm dozvěděla hrozně moc věcí a teď, když jsem tu, netuším, jestli jsem tu ještě vůbec vítaná.
Co třeba taková Yennefer? V mysli mi proti mojí vůli vytane scénka s jednorožcem a já s pár nadávkami zatřesu hlavou, jako by mi to mohlo nějak pomoct.
Ať se tomu bráním sebevíc, nakonec musím pohledem sklouznout opět k němu. Překvapilo mě vidět ho tenkrát jen v kalhotech. Kdybych se neovládla, nejspíš bych jim tam lehce poslintala stůl.
Tak hrozně mi ten okamžik připomněl noci, které mi chyběly úplně nejvíc - ty, ve kterých jsme byli jako divoké šelmy. Čas se vždy stal naprosto irelevantní, veškeré problémy ustoupily do pozadí a na celém světě jsme zbyli jen my dva, já a on. Dvě rozpálená těla spojená v jedno. Znovu jsem byla nucena prudce zatřást hlavou, abych se zbavila až moc detailního obrázku, o který jsem se vůbec neprosila.

„Děje se něco?" ozve se Geralt a já si trochu rozpačitě uvědomím, že jsem od něj celou tu dobu nebyla schopna odtrhnout pohled. Mírně zrudnu, mlčky pokrčím rameny a raději svůj pohled přesunu do tančících plamenů.
Úplně přestanu vnímat okolí a soustředím se na oheň před sebou tak moc, že když se vedle mě ozve lehký šramot signalizující, že se zaklínač pohnul, úplně to přeslechnu. Že se k něčemu chystal si uvědomím až ve chvíli, kdy mi jeho hlava zničehonic přistane v klíně, což mě přinutí poděšeně vyjeknout. Mírně se zamračím, když jediná reakce, které se dočkám, je jeho tichý smích.
„Fuj! Proč... máš neustálou potřebu mě takhle děsit?" dostanu ze sebe celkem úspěšně i přes rostoucí sucho v krku a úplně vygumovanou hlavu.
Neodpoví, jen mě mlčky pozoruje těma jeho úžasnýma očima a já se zevnitř kousnu do tváří.
Jelikož jeho hlava zůstává v mém klíně a já už nemám sílu si v něčem takovém zkoušet bránit, nechávám svojí ruku, aby si šla svou cestou. Po chvíli své putování zakončila opět v Geraltových vlasech. Začne mu je jemně prohrabávat, což u něj vyvolá reakci mírného přivření očí a u mne sotva slyšitelného povzdechu. Ruku jsem nechala rukou, ať si dělá, co chce, a své myšlenky taky nechala volně plynout, to jsem ale ještě netušila, že se většina z nich bude stejně zas a zas vracet k jistému zaklínači. Čím více jsem na něj myslela, tím větší problém pro mě představovalo ignorovat skutečnost, že mi jeho hlava právě spočívá v klíně. Ví on vůbec, co všechno pro mě znamená? Že je to nejdůležitější osoba v mém životě?
Mírný pohyb v klíně mě probudil z tranzu a já překvapeně zamrkala.
Ten, který se ještě před chvílí bil s nestvůrami, který mi opět - jako už nespočetněkrát - zachránil život a který toho pro mě tolik znamenal, usnul.