Zpět ve svém světě(The Witcher)

Hysterka

Když jsem se probudila, slunce ještě ani úplně nevyšlo nad obzor. Postupně jsem se probírala k plnému vědomí, přičemž mi pomalu ale jistě začínalo docházet, že mám kolem těla ovinuté mužské paže. Pevně mne tiskly na čísi hruď, která se za mými zády pravidelně zvedla a klesala pod klidným dechem svého majitele, přičemž jsem opravdu nemusela nijak přemýšlet nad tím, o koho asi jde. Nepatrně jsem se zavrtěla a poté mírně natočila hlavu, abych mohla koutkem oka zahlédnout jeho tvář.
Geralt samozřejmě ještě spal, za což se mu upřímně moc nedivím, jelikož podle polohy slunce nemohlo být víc jak šest hodin ráno.

Opět jsem upřela pohled před sebe a poté pomalu, spokojeně vydechla. Upřímně... v současné chvíli jsem nemohla být šťastnější. Na jeden krátký moment to vypadalo, jako by se mezi námi vůbec nic nezměnilo, jako by mezi tímto a posledním okamžikem, kdy jsem se probouzela v jeho náručí, pětiletá propast vůbec nebyla. Byl opravdu úžasný pocit... jenže ta propast tam stále byla a po chvíli mi svoji existenci připomněla tichým hláskem, který protestoval, že tato situace ani poloha nejsou vůbec vhodné. Chtě nechtě jsem nakonec musela uznat, že má pravdu. Zadržela jsem dech a pomalu vzala jednu jeho dlaň do svých. Kousek po kousku jsem mu nadzvedla ruku, která až doteď spočívala kolem mého pasu, mírně se zavrtěla a snažila se vyklouznout z jeho sevření.
Snažila jsem se - a to opravdu hodně! - jenže pak jeho ruka učinila pohyb, za který moje osoba rozhodně nebyla zodpovědná, a jeho prsty se sevřely, takže zčásti uvěznily moji dlaň mezi sebou.
,,Dobré ráno," uslyším za zády a s vědomím, že veškerá moje snaha přišla vniveč, poraženecky přivřu oči.

Nadzvednu jeho ruku ještě o kousek a otočím se k němu čelem, přičemž se při pohledu na zaklínače před sebou prostě musím pousmát.
,,Dobré... jak se ti spalo?" zajímám se, zatímco on mne pustí a zvedne se do sedu.
,,No..." na chvíli vypadá, jako by o tom přemýšlel, ,,upřímně tak, jako už dlouho ne."
Během řeči se přisune o kousek blíž a ve mně hrkne. Chci trochu couvnout, třeba se zvednout na nohy a utéct, pokud to bude potřeba, ale moje ruce i nohy jsou jako ze dřeva.
Co mám sakra udělat? Co on chce udělat? pomyslím si téměř zoufale, když jeho ruce spočinou na mých bocích.
,,Geralte?" vydechnu slabě přes knedlík, který se mi našla vytvořil v krku.
,,Copak?" nakloní se ke mně tak blízko, že se do jeho očí dívám ze vzdálenosti pouhých několika centimetrů.

,,Co to děláš?" cuknu sebou, což u něj vyvolá reakci chvilkového strnutí. Následně mě pustí, zvedne se na nohy, otočí se a odchází směrem ke svým sedlovým vakům.
,,Geralte, já..." zašeptám, on ale jen vyndá ze svých zavazadel nějaké oblečení a začne s oblékáním.
,,Proč?" ozve se jeho hlas po chvíli, kdy mezi námi panuje až dusivé ticho.
,,Vždyť... jdeš na mě moc rychle! Neviděli jsme se pět let a... nejde přece jen tak navázat v okamžiku, kdy jsme přestali!" vyjela jsem na něj, ačkoliv jsem se přesně takovýhle výlev snažila ze všech sil zadržet.
„A proč by to nešlo? Nepřitahuju tě snad už?" zeptal se až ledově klidným hlasem, zatímco se už oblečený otočil čelem ke mně.
Chvíli jsem na něj zůstala jen zaraženě zírat.
Proč by to nešlo? Proč by to nešlo?!
Podle pohledu, který na mě upíral, nebylo pochyb, že svou otázku myslí vážně.
,,Sakra, tohle nemá cenu," zavrtím hlavou, dojdu si vzít svůj meč a dám se na odchod.
,,Můžeš mi, prosím tebe, vysvětlit kam jdeš?" uslyším za sebou a prudce se otočím.
,,Co já vím! Někam... je mi vlastně úplně jedno kam, prostě na místo, kde budu daleko od tebe, od tvého těla a... od pokušení a od toho všeho!" znovu na něj zvýším hlas a teď už se cítím jako nějaká hysterka. Upřímně ale něco takového dřív nebo později muselo přijít.
Z jeho pohledu se tentokrát nedá prakticky nic vyčíst. Nedokážu z něj určit, co si myslí, co cítí, zhola nic. Otočím se a znovu si to zamířím pryč z našeho bývalého tábořiště.
Já chápu, že od něj nemohu očekávat nějakou empatii, já to chápu!
Jenže... cuknu sebou, když se kolem mě prožene Klepna s Geraltem na hřbetě. Kousek ode mě zastaví, já ale jen zakroutím hlavou a pokračuji v cestě.
Projdu kolem něj, aniž bych mu věnovala jediný pohled a nechám ho stát za svými zády.
,,To jako vážně hodláš jít pěšky?" uslyším za sebou, což mě donutí protočit očima.
,,A to bych jako měla jet s tebou? Nebo se z minuty na minutu rozhodnout, jestli s tebou mám pokračovat? Promiň Geralte, ale já toho za těch ani ne deset minut, co od našeho probuzení uběhly, mám opravdu až nad hlavu. Nech mě se tedy prosím tebe v klidu projít a nejlépe o samotě, dobře?"
Achjo. Cleer, ty jsi prvotřídní hysterka.