KILLER QUEEN [CZ]

4. » I'll see you in hell.

„A pak jsem mu řekl, ať se jde vycpat! To jsem mu to nandal!“ začal se smát Matt a bouchal pěstí do stolu, jak se nemohl přestat chechtat. Já si jen tiše povzdychla a lovila na dně plastového kelímku poslední kapky mého oblíbeného latté. Tahle historka nebyla vtipná, ale takové byly všechny Mattovy 'vtipné' příhody. Ale i tak jsem mu za ně byla vděčná, protože jsem byla ráda, že alespoň on měl dobrou náladu, narozdíl ode mě.

„Lauren? Co se děje?“ oslovil mě jemně a opatrně chytil za ruku, jako kdyby se bál, že jsem z porcelánu a rozpadnu se mu. Všechny jeho doteky byly takové. Vždyť mě za celý půlrok ještě ani nepolíbil, protože mi dává jen pusy na tvář. Ale zase... Jsem mu za ně vděčná. Nikdy se ke mně takhle nikdo nechoval, jako k princezně.

„Nic, jen se mi špatně spalo.“ vymyslela jsem si rychlou výmluvu a zdálo se, že jí Matt uvěřil. Není divu, to vše bylo ve výcviku, stejně jako lhaní, ovládání emocí, šifry, kondice. Ale hlavně... Zabíjení.

×

„Zastřel ji.“ nařídil mi David a já zavrtěla hlavou. Ruce se mi třásly, protože jsem nechtěla zastřelit dívku, která byla přivázána k židli. Mohla být o čtyři roky starší než já a zrzavé vlasy se jí na koncích kroutily ve vlnkách. Byla jedna z členů 'gangu' a odmítla nadále pracovat, takže se jí David musel zbavit. Měl pravdu, tady není cesty zpět a já si to pořádně uvědomila až při pohledu na tu dívku.

„Ne-Nemůžu.“ vydala jsem ze sebe a do očí se mi hrnuly slzy. Ještě před týdnem jsem se učila střílet do prostředku terče a teď musím zabít člověka.

„Nikdy nikoho a ničeho nelituj. Emoce se naučíš ovládat, neboj se.“ řekl a já si setřela slzu z tváře. Tohle nedokážu. Nedokážu sebrat život někomu, kdo ho má ještě celý před sebou.

„Ne.“ vydala jsem ze sebe a kroutila zoufale hlavou. Jak může být zabíjení na Davidivo denním pořádku? Jak dokáže žít s pocitem, že zabil tolik lidí?

„Udělej to.“ ozvala se najednou ta rusovláska a hodila po Davidovi pohled plný zloby a hněvu.

„Já tě nechci zabít. Nezvládnu to.“ vzklykla jsem a podívala se do jejích zelených očí, ve kterých jsem viděla smířenost, ale i vztek.

„Zabij mě, nebo to udělá on. A to nechci!“ vyštěkla. Roztřeseně jsem zvedla ruku se zbraní a namířila na místo, kde má srdce. Po lících mi už stékaly potoky slz, které nekončily. Opravdu to udělám? Opravdu ji zastřelím? Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit můj zrychlený dech.

„Omlouvám se.“ přivřela jsem bolestně oči, přičemž se mi z oka spustila další slza. Zmáčkla jsem spoušť a hned zavřela oči, abych se na ni nemusela dívat. Ozval se výstřel, který by mi ještě nedávno utrhl uši, ale teď už jsem si na ten zvuk zvykla. Bohužel.

„Výborně.“ pronesl David a já začala plakat ještě více. Nakonec jsem se odvážila otevřít oči, které spatřily rusovlásku a její zvětšující se krvavou ránou na srdci. Začala jsem couvat dozadu, jako kdyby to dokázalo vrátit můj čin zpět.

„Proboha.“ zavrtěla jsem nevěřícně hlavou a svezla se po zdi. Hlavu jsem složila do dlaní a propukla v neutichající pláč. Je mrtvá, já ji zabila. Nikdy se už na sebe nebudu moci podívat do zrcadla, protože tam uvidím vraha, který zničil mladý život. Jsem monstrum!

„Dobrá práce. Ale příště to zkus bez toho pláče. Do té doby tě naučím ovládat emoce, dobře?“ ucítila jsem, jak mě David konejšivě pohladil po vlasech. Nechtěla jsem žádné příště, tohle mi stačilo. Jenže odsud nebylo zpět a nechtěla jsem skončit jako ta rusovláska.