KILLER QUEEN [CZ]

18. » I'm just human after all.

„Už toho mám právě dost!" vykřikla jsem netrpělivě a snažila se uklidnit mou výbušnost a zrychlený dech. Matt, nevinný Matt zmizel. Nedokázala jsem ho ochránit, bylo to mé selhání.

„Lauren, není to tvoje chyba." oponoval David a jemně mě pohladil po rameni. Podívala jsem se na jeho ruku a poté na něj. V modrých očích se mu zrcadlila lítost, raději jsem uhnula pohledem.

„Musíme na to přijít, lidi. Kdo z nás bude další?" položila jsem otázku, na kterou se všichni báli odpovědět. Proto nastalo tíživé ticho, kdy se každý z nás topil v myšlenkách. Co dělá těm, co unese? Zabíjí? Mučí? Kam je bere? A hlavně... proč?

„Našli jste něco ohledně těch týpků v autě?" optala se Char a těkala pohledem mezi Nathanem a Davidem, načež Nathan zavrtěl záporně hlavou. Tohle nikam nevede.

„A co ta čísla?" napadlo mě a vyndala jsem z kapsy papír s černě napsaným kódem, nebo co to bylo. 6288 38267. Celá tahle situace mě mátla, ta čísla ještě víc. Co se to sakra děje?

„Hledal jsem v tom spojitost, ale nic mě nenapadalo." podrbal se na zátylku David a promnul si unaveně spánky. Bylo toho na nás moc, navíc už venku panovala hustá tma, až na tajemný měsíc, který temnotu protrhával.

„Dnes končíme, pojďte spát." oznámila jsem a vstala z pohovky. Ostatní zamumlali, že mám pravdu a šli se mnou nahoru. Má mysl běžela na plné obrátky, nedokázala utichnout.

Poté, co jsem se osprchovala a převlékla do pyžama, jež bylo tvořeno z tílka a kraťasů, jsem si šla do postele. Raději jsem se i v pokoji zamknula a zavřela okna, pro jistotu. Pistoli jsem si položila pod polštář a lehla si, načež se má víčka pod tíhou unavenosti pomalu zavírala...

×

„Jsi dobrá, Lauren." posadil se ke mně na pohovku David, ale já se pyšně rozhodně necítila. Jako jediná v Americe jsem zranila největšího drogového bosse, určitě se mi pomstí. Nám všem.

„Nemyslíš, že to ten červený parchant nechá jen tak, že ne?" věnovala jsem mu významný pohled a David pootevřel rty, aby mohl něco říct, ale nakonec je zase semkl k sobě.

„To si nemyslím. Ale ví, že s námi si nemůže jen tak zahrávat." odvětil s ledovým klidem, ale já jen nesouhlasně pokroutila hlavou a sáhla si na mou obvázanou ruku. David byl v tomhle směru naivní.

„A co když na to přijde? On nepůjde po tobě, ale po mně, Lukovi a Charlotte. Chápeš to?" zasyčela jsem nevrle a David se zhluboka nadechl, promýšlel si vhodnou odpověď. „Vytáhne to z nás, pak zabije. A potopí celý tenhle gang, Davide. On toho je schopný." dodala jsem a sledovala Davida, kterého to očividně také trápilo.

„A jak by se to asi dozvěděl, Laur?" pokrčil rameny David a jako obvykle se snažil vypadat, že je v pohodě, i když to tak rozhodně nebylo. Zatnula jsem čelist a ovládala se, abych mu zdravou rukou nevrazila.

„On ví vždycky všechno. V pravý čas to na nás vytáhne a nic nám nepomůže." namítla jsem a začínala toho mít pomalu dost, všeho. „Víš, někdy uvažuju, jaké to je. Chodit ven s kamarády a nebát se, že mě někdo napadne." zamumlala jsem a dala si vlasy pryč z očí. David v tomhle vyrůstal, bylo to pro něj normální. Ale pro nás ne.

„Myslel jsem, že už sis na to zvykla." řekl David pevným hlasem. „Už jsi tu dost dlouho na to, abys fňukala." doplnil, načež jsem si nemohla odpustit ironický smích. Proklínala jsem se za to, že jsem si ho kdy pustila k tělu a na chvilku k němu cítila i něco víc. Ale mýlila jsem se.