Don't leave me.. (CZ)

Don't leave me.. - Part 1.

Zase o rok starší. Ano. Dnes, 17.10 mi je šestnáct. Sladké šestnáctiny, říká se. Pro mě ale rozhodně sladké nejsou. No nic, trochu se vám představím, abyste pochopily, proč můj život není sám o sobě žádné kafe. Jmenuji se Catherine Irwinová. Od svých šesti let žiju v děckém domově. Asi by vás zajímalo, jak jsem se zde ocitla. Tudíž, tady je shrnutí všeho, co si pamatuji z dne, kdy mě sem tatínek odvezl. 

Ozvala se šílená rána. Lekla jsem se a upustila svou panenku na hraní. Do chvilky ke mě do pokoje přišel táta, popadl mě za zápěstí a rozešel se se mnou po schodech dolů, do garáže, kde jsme měli auto. Nechápala jsem, proč jsou všude po schodech červené kapičky.

"Tatí? Ty jsi maloval?,"zeptala jsem se.

"Ne," zavrčel. Podívala jsem se do obýváku, které jsme v mezipatře míjeli. Ležela tam maminka a z hlavy jí tekla.. krev.

"Co se jí stalo?," zašeptala jsem se slzama v očích.

"Bouchla se o stůl a byla by na nás zlá, kdybych tě neodvezl. Víš? Taky by tě mohla strašit v noci..," vzal mě do náruče a nesl do auta. Asi pospíchal.

"A kam mě odvezeš?," zeptala jsem se.

"Do novýho domečku. Budou tam děti, se kterýma si budeš hrát, plno hraček, taky tam budou tety.," posadil mě do auta a připoutal.

"A co ty s maminkou?,"zeptala jsem se a nespouštěla z něj očka.

"My tam nebudeme. Ty už jsi velká holka, tak to zvládneš." Dál už jsme spolu nemluvili. Odvezl mě, předal nějaké starší paní a ta mě odvedla do pokoje. Byl pěkný, celý v růžovém. Líbil se mi. Ale rodinu mi to nevrátilo. Vylezla jsem na parapet svého okna a přitiskla obličej na sklo. Tatínka tam odváděli dva páni v uniformách do auta s houkačkou. Ve školce jsme si o tom povídali. Hmm.. myslím že to byla policie? Nevím jistě, ale asi ano. Měla jsem slzy v očích. Nechal mě tu. Samotnou. A pak si stylově s houkačkou a světýlky odjel..

To je zhruba vše, co si pamatuju. Taky už vím, že se maminka nebouchla, jak táta říkal, ale že jí musel prostřelit hlavu. To jsem zjistila až ve třinácti. Věděla jsem, že už si pro mě mamka nepřijde. A táta už vůbec ne. Odhodil mě jako kus odpadku a zmizel..

Seskočila jsem z parapetu - přesně z toho, z kterého jsem se dívala jak kdysi odjel. Do pokoje mi totiž vešla Annabelle, jedna z mých "tet," či jak si tomu chcete říkat. Já jim tak neříkám, protože to s tetou opravdu nemá nic společného.

"Cath, máš dole dort,"usmála se. "Všichni na tebe čekají. Pojď ho rozkrojit." Lehce jsem přikývla, pousmála se a šla dolů. Každý šestnáctiletý teenager by si přál pořádnou party. DJ, jídlo, dort, balónky, prostě party. Ale tomuhle se party říkat nedala. Všechny děti z dětského domova (bylo nás celkem 12) a vychovatelky (ty byly 4) se sešly v jídelně, kterou, aby se neřeklo, lehce nazdobily, do každého rohu pověsily 3 balónky a tím to skončilo. Na prostředních 4 spojených stolech, okolo kterého všichni stáli, ležel můj dort. Dort se tomu říkat nedalo, byl to "výtvor" našich kuchařek. Respektive. Byla to buchta popatlaná krémem s vanilkovou příchutí a na tom byly mandarinky z konzervy. Nejhezčí na tom bylo těch šestnáct barevných svíček. 

Přistoupila jsem k buchtě. Všichni začali zpívat písničku "Happy Birthday to you," kterou snad každý znáte. Ale v tak falešném podání jste jí asi ani neslyšeli. Mé přání bylo vyslyšeno a zazpívali jen jednu sloku (někdy to opakují i 4x, věřte mi!). Nadechla jsem se, zavřela oči a sfoukla všechny svíčky. Asi se ptáte, co jsem si přála. Najít svého tátu..

Annabelle buchtu rozkrájela a všem rozdala. Já jsem se vymluvila, že už jsem unavená, a půjdu si lehnout. Pravda, unavená jsem nebyla. Ale - chtěla jsem stihnout volné dívčí sprchy na našem patře, a chtěla jsem zkusit něco na notebooku najít o své rodině. Ann na mě chvilku překvapeně koukala, ale nakonec mě z "oslavy" omluvila a poslala mě rovnou do postele. V klidu jsem se umyla, vyčistila zuby, převlékla do pyžama a vrátila se na pokoj. Zachumlala jsem se do deky s povlečením Mickey Mouse - ano, naprosto jsem žrala Mickeyho, Minnie, a další jejich přátelé - a otevřela notebook. Trochu jsem zapátrala v paměti. Úplně mi vypadlo, jak se táta jmenoval. Irwin.. Irwin.. Ashton Irwin! Do Googlu jsem toto jméno napsala a projela si to. Nic zajímavého mi to nenašlo. Leda, že by byl táta šesedátiletý tlustý dědek, který chce být ředitelem divadla v Sydney. To pochybuju. 

Měl i druhé jméno. Ale jaké? F.. Filip.. Freddie.. Felix. Počkat. Nebyl to Fletcher? Napsala jsem toto jméno do kolonky. Vyjelo mi pár fotek mladého muže. Otevřela jsem svůj deník a srovnávala fotky s tou jedinou, kterou jsem měla. Byla jsem na ní já, máma i táta, když jsme oslavovali mé šesté narozeniny. Nějaká podoba tam bude. Že bych odhalila jeho jméno?