Ne. Prosím. Neříkejte mi že můj otec je opravdu pořád taková svině, jako byl, když zabil mámu (sice to nevím na 100%, ale na nějakých 99,9 ano). Přiložená fotka u článku souhlasila s tou, co jsem měla na nočním stolku. Panebože. Zavřela jsem notebook a natáhla se pro svůj deníček. No. Spíš to byl obalený, tlustý školní sešit s linkami. Obalila jsem ho do fialového krepového papíru a na to nalepila druhové kruhy, jako bublinky. K prvním stranám jsem přilepila kovové půlkroužky, na kterých visel fialový zámeček. Natáhla jsem se do poličky nad postelí a podala si malý klíček, čímž jsem ho odemkla a otevřela na další volnou a nepopsanou stránku.
17.10.2014
Milý deníčku.
Připadám si jako detektiv. Počínaje mým, již šestnáctým rokem jsem se rozhodla přijít na to, kdo je můj bezcitný otec. Za jednu hodinu jsem se dozvěděla, že se jmenuje Ashton Fletcher Irwin, a že by, pravděpodobně, stále měl sedět za další brutální vraždu a znásilnění. Moje maminka asi nebyla jediná, komu takhle ublížil. Chci se mu podívat do očí a zeptat se ho, proč to udělal. Ještě zkusím zjistit, ve které věznici by mohl být a půjdu ho navštívit. A když tam nebude? Budu hledat dál..
---
Jak jsem napsala, tak jsem udělala. Následující den jsem jela do věznice v Sydney. Když jsem jim řekla jméno, trochu se zděsili, ale nakonec mi řekli, že tam nikdo takový není, a že ani nevědí, kde by mohl být. Postupně jsem snad projela celou západní Austrálii, ale nic. Dny ubíhaly jako voda, najednou byl prosinec a moje časté výlety personál dětského domova - a hlavně Annabelle, očividne velice obtěžovali. Dostala jsem něco jako domácí vězení. Tedy až na to, že to s pravým domovem opravdu nemělo nic společného.
"Annabelle!,"vyhrkla jsem, když mě zamkla v pokoji.
"Ne, Catherine. Takhle to dál nejde. Všichni o tebe máme strach. Navíc by o tebe jedna rodina prý měla zájem, tak se, prosímtě, začni chovat normálně. Jsi tím svým otcem moc posedlá. Jednou tě dal jsem, tak k tomu měl asi svoje důvody, ne?". Tak to mě dorazilo.
"Chováš se, jak kdybych ti patřila.. ale já nejsem tvoje, pochop! Nemám tvoje příjmení, ani nemáme společný geny!," začala jsem bezhlavě křičet. Vydechla.
"Večeři ti donesu v sedm..,"odpověděla klidně.
"Chci večeřet jako normální člověk u stolu, ne ve svým pokoji!,"zavrčela jsem.
"Ještě bys měla nějaký špatný vliv na ostatní děti tady.,"zamumlala a odešla. Sjela jsem podél zdi dolů a přitiskla víčka k sobě. Musím pryč. Prostě musím.
Zbytek odpoledne jsem proležela na posteli, se sluchátky v uších. Přesně v sedm se otevřely dveře a vešla Annabelle. Přes hlasitou hudbu jsem ani neslyšela chrastění klíčů.
"Tady máš jídlo,"pousmála se na mě, jako by se nic nestalo.
"Nic nechci,"zamumlala jsem a vytáhla si jedno sluchátko z ucha.
"Nechám ti to tady,"odložila tác s jídlem na stůl. "Jak je ti?,"podívala se zpět na mě. Naivně jsem se usmála.
"To neřeš. Stejně tě to nezajímá. Sbohem,"zamračila jsem se a dál se koukala na můj žluto-fialový strop. Vydechla.
"Tak dobrou noc,"vyšla ven, zamkla a odešla. Vstala jsem z postele, vytáhla z pod ní svůj batoh a otevřel skříň. Nevydržím tu už ani minutu.
Omlouvám se za zpoždění. Mimochodem, těště se na další díl. Catherine už potká Ashe, avšak ne po té hezké stránce, a možná i svou pravou lásku..
ČTEŠ
Don't leave me.. (CZ)
Fanfiction"Milý deníčku.. Již dva měsíce hledám a nic. Vánoce se blíží. A já pořád tvrdnu v tom podělaným dětským domově. Annabelle mi slíbila, že se na mě přijede nějaká rodina podívat, a nic. Slíbila mi, že se odsud dostanu. Ale já jí nevěřím. Říká mi to po...
