Sakra, jak mám stoprocentně zjistit, že je zrovna tenhle Ash můj otec? Ale moment. Na chvilku jsem se zamyslela. Jasně! V kanceláři by měli být dokumenty o tom, jak mě sem táta dovezl. A taky by tam přinejmenším měl být jen jeho podpis. Ale asi by nebylo nejlepí nakráčet k ředitelce a oznámit jí, že chci vidět svoje papíry ze dne, kdy mě sem dovezli. Akorát by si myslela, že se chci vrátit ke svojí rodině a blah blah blah. Je mi šestnáct. Jsem tudíž svéprávná. Kdybych chtěla, z týhle cvokárny můžu hned zmizet.. a kdybys se tam v noci potichu vkradla, a náhodou by mě někdo uviděl, akorát by si o mě mysleli, že plánuju kdoví co. Vstala jsem a v pyžámku se smajlíkem na břiše jsem se rozešla bosá po velkém schodišti do přízemí, kde sídlilo ředitelství, kuchyně a jídelna. To bylo pravé křídlo tohoto poschodí. V levé části se nacházely pokoje ošetřovatelek a malých dětí, kterým bylo většinou do pěti let. Bud spali rovnou u nich v pokojích, nebo hned vedle. Podle počtu. Prckové tu ale byli jen dva, Claire a Antonio, takže bydleli na jednom pokoji spolu. Claire byla jedna z nejmilejších lidí tady v tom areálu. Povídala mi, jaké je to, být malá, a já jí vyprávěla pravý opak - jaké je to dospívat. Jo, bylo by to fajn, kdybyste k tomu měli prostředí, jenže vy k tomu máte jen svůj pokoj. To je ta jediná osudová místnost, kde můžete plakat do polštáře a říkat mamince, při pohledu z okna na hvězdy, jaké si prožíváte peklo, a jak vám strašně moc chybí. Ale nejsme tu od toho, abychom tu probírali moje depky, ale od toho, abych našla zdroj tohohle života, omylného života.
Párkrát jsem zaklepala kloubky prstů na dveře.
"Ano,?"ozvalo se za nimi. Nadechla jsem se, stiskla kliku a vešla dovnitř. Starší žena drobné, buclatější osoby, se na mě mile usmála a upřela na mě modrá očka.
"Potřebuješ něco, Catherine?,"zeptala jsem mě a pokynula na židli před svým stolem. Posadila jsem se.
"Popravdě, ano.. potřebuji od vás laskavost." Odpověděla jsem pomalu, ale bez váhání. Nepřestávala se usmívat.
"Ale samozřejmě, udělám pro tebe cokoliv. A ještě k tomu, když máš narozeniny. Tak povídej. Nadechla jsem se.
"Tak tedy.. chci zjistit. Proč jsem tady. Proč táta ublížil mamince i mně. Chci vědět, jak se jmenuje. Najít ho a říct mu do očí, jakej je to bezcitnej vůl, že dokáže nejen ublížit ženě, ale také ji i zabít.," upřeně jsem se na ní podívala. Povzdechla si.
"Všichni v tomto dospívajícím období to chtějí vědět. Tudíž se neboj, že ti nevyhovím. Akorát jsem nečekala, že to budeš chtít vědět tak brzy." Trochu se mi ulevilo. Vstala, přistoupila k polici se složkami všech lidí. co tento dům obývají. Vyndala mojí složku a podívala se do ní.
"Ah, tady..,"vytáhla papír o převzetí mé ososby sem. Ashton Fletcher Irwin.. je to on.
"Proč je matčina kolonka podpisu prázdná? To nemůže podepsat jen jedna strana. Ale obě.. ne?,"podívala jsem se na ní. Přikývla.
"Tvrdil, že je vážně nemocná. Nemohla prý přijet," odpověděla. Ironicky jsem se zasmála.
"A vy jste mu to sežrala? Panebože..,"vydechla jsem a vstala. "Chtěla jsem vědět jen to jméno, nic víc zatím nepotřebuji. Zatím..," vstala jsem.
"V pořádku. Dobrou noc, Cath." usmála se. Jak může být někdo jako ona tak naivní? Ještě, když je ředitelka dětského domova.
"Dobrou," zamumlala jsem, vyšla jsem na chodbu a vylezla po schodech do mého patra. Nikde nikdo. Všichni už asi spali. Bylo okolo deváté hodiny, tudíž většina tohoto patra měla po večerce.Lehla jsem si do postele a otevřela jsem notebook. Znovu jsem do Googlu napsala Ashton Fletcher Irwin. Pár stránek jsem si projela, až jsem narazila na pro mě zajímavý titulek. Ashton Irwin opět sedí za masivní vraždu a sexuální zneužití - 4.7.2012.
ČTEŠ
Don't leave me.. (CZ)
Fanfic"Milý deníčku.. Již dva měsíce hledám a nic. Vánoce se blíží. A já pořád tvrdnu v tom podělaným dětským domově. Annabelle mi slíbila, že se na mě přijede nějaká rodina podívat, a nic. Slíbila mi, že se odsud dostanu. Ale já jí nevěřím. Říká mi to po...
