Don't leave me.. (CZ)

Don't leave me.. - Part 4.

Do batohu jsem naházela nejdůležitější věci - mobil, oblečení, spodní prádlo, peněženku no a to bylo asi tak vše. I kdybych si toho chtěla vzít víc, batoh tak velkou kapacitu neměl. Otevřela jsem okno a vylezla na můj venkovní parapet. Oops, docela výška, z druhého patra. Pode mnou byla střecha, která chránila vchod do dětského domova a venkovní posezení (kam většinou vychovatelky chodili kouřit cigarety) před deštěm. Opatrně jsem slezla na střechu pode mnou. Omítka nebyla rovná, což bylo plus pro mě. Ale ze střechy to už bylo těžší. Začala jsem lézt dolů po jednom z kůlů, které to všechno držely po hromadě. Byla jsem ráda, že to dřevo nebylo navlhlé, jinak bych asi už na zemi ležela jako placka. Oprášila jsem si ze zvyku kalhoty - tedy především zadek - a rozešla se k plotu. Byl nízký, snadno jsem ho přelezla, a dostala se tak na chodník před areálem dětského domova. Sbohem cvokárno!

Měla jsem štěstí. Zrovna jel autobus do Sydney, tudíž jsem se s ním zhruba dvacet kilometrů ráda svezla - mnohem lepší, než jít pěšky, ne? Okolo půl deváté jsem konečně dojela na konečnou, což bylo centrum Sydney. Vystoupila jsem, strčila ruce do předních kapes jeanů a nadechla se. Dobře, co teď? Nejdřív by to chtělo si asi najít nějaké ubytování. Nejlépe podnájem. Rozešla jsem se tedy po rušné sydneyské ulici, a sledovala okolí, jestli třeba někde nezahlédnu nějaký inzerát. Klidně bych tam dělala nějakou uklízečku, nebo bych vařila, či něco na ten způsob. Samým zabíráním do okolí jsem si asi ani nevšimla, že prostě vstupuju na silnici. Najednou mě silně ozářily světla blížícího se auta, které výstražně troubilo. Zpanikařila jsem. Nevěděla jsem, co mám dělat, a moje tělo mě úplně přestalo poslouchat. Naštěstí mě někdo popadl za paži a stáhl zpět na chodník, až jsem jeho silou skoro přepadla dozadu. Ruka mě tedy chytla ještě pevněji, abych neskončila na svém krásném pozadí. Myslela jsem si, že mi tu pažní kost asi úplně rozdrtí.
"Jsi v pořádku?," oslovil mě čísi mužský hlas. Donutilo mě to zvednout hlavu a podívat se, odkud se ten zvuk asi line. Dívaly se na mě krásné modré oči, které nutily člověka v nich plavat. Vlasy měl vyčesané do rampy a nabarvené na blond. Z jeho natáhlého spodního rtu, který měl zkroucený do úsměvu, vykukoval kroužek.
"A-ano.. snad ano,"přikývla jsem, a on si tak naoko oddechnul. "Díky za záchranu," pokračovala jsem.
"Není vůbec zač, nemohl bych vás v tom nechat, slečno,"pokračoval mile.
"A komu vděčím za záchranu,?"nadzvedla jsem obočí.
"Ah, ano. Zapomněl jsem se představit. Jsem Lucas .. Hemmings. Pro přátelé, a tudíž i pro vás, jen Luke,"nepřestával se usmívat.
"Uhm.. já jsem Catherine. Příjmení vám asi k ničemu moc nepomůže,"zasmála jsem se, a on také. Takový sladký smích. Člověk se nad ním rozplývá ještě dlouho poté, co ho uslyší.
"Chtěla bych se vás na něco zeptat. Sháním podnájem. Klidně bych si to nějak odpracovala. Peněz moc nemám, střechu nad hlavou taky ne.. ,"vydechla jsem.
"U mě doma místo je, a uklidit by to tam taky potřebovalo. Ale nejdřív, tykejme si,"podal mi ruku, a já ji stiskla.
"Dobře,"usmála jsem se."Tak tedy znovu. Cath."
"Luke,"uculil se, pak mou ruku pustil. "Tak, tudy,"ukázal směr"Je to kousek. Ale teď mi řekni, kde jsi se tu vzala, že vlastně ani nemáš kde být, a ještě tě málem srazilo auto?" podíval se na mě a pak se rozešel. Držela jsem s ním krok.
"No. Utekla jsem z dětského domova. Už jsem to tam nezvládala. Nehledě k tomu, trestně odpovědná už jsem.. a potřebovala jsem z toho blázince vypadnout. Nepráskni mě. Prosím.."
"Dobře, to vysvětluje to, co tu děláš. A nějaká tvoje historie,?"usmál se.
"Uhm.. v šesti můj táta zabil mojí mámu, mě odvezl do děcáku, a myslím, že byl několikrát ve vězení." Trochu se zarazil a podrbal se za krkem. Chvíli jsme oba mlčeli, až jsme došli k obrovské vile. Začal hledat klíče.
"No a jaké je tvoje příjmení?" zeptal se.
"Irwinová," vykulil oči, a pustil klíče, co držel v ruce na zem. Řekla jsem snad něco špatně?