Ahojky! :) Omlouvám se že je tento díl až po měsíci ale...nějak jsem si všechno promýšlela atd. Budu se snažit přidávat častěji :)
Přeji pěkné počtení
Harry
Už uběhl týden. Pro mě ten nejdelší týden co jsem kdy zažil a také nejhorší. Každý den jsem přišel do školy kde mě Justin a ti ostatní blbečci zmlátili a pak jsem přišel domů, kde jsem se ihned zavřel do koupelny a pořezal se. Už mě několikrát napadlo všechno skončit. Ale abych řekl pravdu, nemám na to. Navíc pořád věřím, že pro mě Louis přijede a vysvobodí mě. Od všeho. A odstěhujeme se někam hodně daleko. Daleko od Justina. Daleko od mého otce. Daleko ode všeho kde nás nic a nikdo nebude rušit. Přemýšlím i nad tím jestli on na mě myslí. Co když si tam najde lepšího, hezčího, vtipnějšího kluka? Ne nad tím nemůžu přemýšlet. Ve vztazích na dálku je důležitá důvěra. A tu já nemohu ztratit. Protože to už bych opravdu nedopadl dobře. Můj otec zrovna někam odešel, takže mám možnost vzít si můj mobil. Vím, kam ho schoval, takže je vše lepší. Když jsem ho našel tak jsem si všiml, že mám zameškaných 100 hovorů a 50 zpráv. Skoro všechno bylo od Louise. Nechtěl jsem si to číst tak jsem mu rovnou zavolal. Po pár pípnutí mi to zvedl.
„A-ahoj Lou“ vydechl jsem a čekal, až zase uslyším jeho krásný hlas, který mi tolik chybí.
„Harry“ zašeptal Louis a já jsem se usmál. Poprvé za tento týden jsem se usmál.
„Lou…já-já ..strašně mi chybíš“ snažil jsem se o to, aby v mém hlase nešlo poznat, že brečím. Jakoby se to všechno vrátilo. Hrozně mi chybí.
„Proč jsi mi to nezvedal? Měl jsem o tebe strašný strach. Celé noci jsem jen přemýšlel co se s tebou děje.“ Řekl smutně a já jsem se nadechl.
„Otec mi zabavil mobil. I notebook. Abych se s tebou neměl jak spojit.“ Řekl jsem vše co nejrychleji, abych tu větu vůbec dopověděl.
„Lásko, já nevím jak ti pomoct“ z jeho hlasu šlo poznat, že brečí.
„Lou prosím hlavně nebreč. Já-já jsem jinak v pohodě. Ve škole je to fajn. A co ty?“ ano zalhal jsem. Nemůžu mu říct, že mě každý den zmlátí a pak si ubližuji i já. Udělal by nějakou blbost jako třeba že by přijel a to nemůže, protože je začátek školního roku, a nebo, by si to vyčítal.
„Jo je to tady fajn. Ale bez tebe-„ nenechal jsem ho to doříct a típl jsem to, protože jsem zaslechl bouchnutí dveří.
Mobil jsem hodil zpátky do skříňky a sedl jsem si na sedačku. S otcem se už ani nezdravíme. Ale mě to nějak nevadí. No vadí, ale nehodlám mu jen tak odpustit to co udělal. Odtrhl mě od mého Louiho. Odtrhl mě od lásky mého života a jakoby to nestačilo, ještě mi znemožnil kontakt s Louim.
Niall
Pořád musím myslet na Liama. Na ty jeho čokoládově hnědé oči. A krásné růžové plné rty, které bych nejraději líbal celý den. Asi si říkáte, že není možné se do někoho zamilovat na první pohled a ještě k tomu když ho vůbec neznáte. A musím říct, také mi to připadá zvláštní, ale to jsem celý já. Pořád zapomínám na fakt, že mám Liamovo číslo ale nechci se mu nějak vtírat. I když bych chtěl vědět, proč tak rychle odešel, když zjistil, že přijde i Jess. Myslím to v té kavárně. Připadá mi, že každého na tomhle světě otravuji. Ano mám pořád Jessicu která mě miluje a rodinu ale třeba Louis. Jsme nejlepší kamarádi ale od toho co se odstěhoval, se mi ani neozval. Ano párkrát jsme si volali ale natož jak jsme byli oba zdrcení, že se neuvidíme, každý den je to dost málo. Vím, že má Harryho tak na mě moc nemyslí, ale tento fakt mě dost mrzí. Když se člověk zamiluje, neměl by zapomínat na své nejlepší kamarády. Nejradši bych mu hned teď zavolal ale ten pocit že budu otravovat je strašný. Z přemýšlení mě vytrhne mamka. „Nialle! Běž si koupit nějaké spodní prádlo! Už ti dochází!“ zakřičela, abych ji slyšel a já jsem jen protočil očima. Je to divný když na vás vaše matka křičí, abyjste si šli koupit spodní prádlo, ale zároveň mi to na tváři vykouzlilo úsměv a docela mě to i pobavilo. „JO!“ zakřičel jsem a vstal z postele. Je sobota, což znamená, že budu asi muset zajet do Londýna, protože tady jsou v sobotu všechny obchody zavřené. Oblékl jsem si černé kalhoty a bílé volnější tílko. Na hlavu jsem si dal kšiltovku, popadl jsem peněženku a vyrazil na nákup. Stihl jsem to docela dobře, protože zrovna přijížděl autobus směr Londýn. Nastoupil jsem a sedl si úplně dozadu. Pořád přemýšlím nad Liamem. Potřebuji si o tom s někým promluvit. S někým chytrým a s někým kdo mě zná už hodně dlouho. A už jsme u toho zase Louis a moje otravování. Nakonec mi to stejně nedalo a vytočil jsem jeho číslo.
