In lift

1/3

Ten den pro ni začal jako každý jiný den v uplynulých pěti letech.

Vstala příliš brzy, nasnídala se (vyvážená dávka ovoce, müsli a čaje), v rychlosti se převlékla do nevýrazných pracovních šatů a sbalila si kabelku. U dveří se, tak jako vždycky, zastavila, a než opustila byt, na chvilku se zarazila nad častou větou svých kamarádek, které jí kladly na srdce, aby se oblékala více přitažlivě. Více jako žena. Prý tohle je důvod, proč nemá chlapa.

A přesně tímto momentem všechno rutinní končilo. Kdyby opakovala naučený zvyk, léty osvědčený, jen by se na sebe rozzlobeně zamračila do zrcadla v předsíni, ignorovala pobídku kamarádek a ve špatné náladě opustila byt. Klasika.

Jenže dnes z nepochopitelného důvodu pět let trvající zvyk změnila. Sice se na sebe opět rozzlobeně zamračila do zrcadla, ale namísto zběsilého úprku z bytu se vrátila do ložnice, aby prosté nevýrazné šaty vyměnila za ty, které dostala od Ginny k narozeninám. Ženské šaty, jak je nazvala rudovláska. V předsíni si místo tlustšího šedého kabátu vzala světlý lehký. Stále ještě byl teplý podzim, nebylo třeba se halit do zimních kabátů. Namísto bot s nízkým podpatkem si nasadila střevíce na vyšším podpatku, které jí prodlužovaly nohy. S posledním pohledem do zrcadla si rozpustila vlasy svázané v pevném uzlu a gumičku vyměnila za sponky, které alespoň částečně zkrotily její objemnou hřívu.

S neobvyklým dvacetiminutovým zdržením opustila byt. A díky tomuto zdržení dorazila na ministerstvo později než obvykle. Přesněji dorazila v tu chvíli, kdy přicházeli i ostatní zaměstnanci. Takže vlastně dorazila včas, ale ve světě Hermiony Grangerové to bylo zdržení. Merlinovsky dlouhé zdržení.

Ve spěchu prolétla atrium, vřítila se do přeplněného výtahu, kde se pozdravila s několika kolegy a okamžitě, jak výtah zastavil, sprintovala ke své kanceláři k oddělení nad kouzelnými tvory. Rozrazila dveře a ke svému nesmírnému údivu tam spatřila Ginny Potterovou.

Další odchylka od rutiny. Ginny za ní zásadně sama nechodila. Byla na to příliš líná. Radši Hermionu tak dlouho zasypávala vzkazy, dokud ji nenavštívila sama. Či spíše byla donucena. Avšak Ginny to nazývala navedením na to, co chceš v hloubi duše udělat, ale jsi na to moc líná. No a pokud už se stal zázrak a Ginny se rozhodla svou kamarádku navštívit sama (to se dělo jednou za Merlin ví, jak dlouhou dobu), musela přesto poslat vzkaz. Protože Hermiona měla ráda přehled. Takže si organizovala i setkání s přáteli. Nebylo tedy překvapivé, když své přátele odmítla se slovy: „Dnes už mám dvě přátelská setkání. Můžeme se vidět zítra." Ano, to byla nová Hermiona Grangerová. Dívka, která by se pro své přátele přetrhla, se pomalu ztrácela. Nenávratně.

„Mě snad šálí zrak!" zapištěla rudovláska téměř ve stejnou chvíli, kdy Hermiona rozrazila dveře.

„To je snad sen! Hermiona Grangerová vypadá jako žena!" kvičela radostně Ginny. Jen silou vůle se donutila neskočit hnědovlásce kolem krku v dusivém objetí.

„Díky Ginny, ty umíš zvednout sebevědomí," pronesla trpce Hermiona během cesty k pracovnímu stolu. Přehledně srovnanému stolu, nutno podotknout.

„Ale no tak," mávla Ginny ledabyle rukou. „Vždyť víš, jak jsem to myslela."

„Přirozeně," přikývla Hermiona a začala si rovnat věci na stůl. Systematicky, tak jako vždy.

„Komu vděčím za tvou náhlou změnu?"

„Proč by to musela být něčí zásluha? To se nemůžu sama svobodně rozhodnout?" nadzvedla obočí. Snad mírně dotčeně.

„Ale prosimtě," znovu mávla rudovlasá žena rukou. „Když ženská vypadá dobře, vždycky je v tom chlap. Na to vem jed."

Hermiona jen odmítavě zakroutila hlavou. „Jsi vedle, Ginny." Pečlivě na stole barevně seřadila fixy. Pak vzhlédla k pochybovačně se tvářící Ginny. „Možná chci z Merlinovských důvodů, kterým sama nerozumím, vypadat dobře. To nepopírám. Ale!" zdůraznila poslední slovo s cílem smazat své kamarádce ten nadějný výraz. „Ale to ještě neznamená, že za tím vězí chlap."