Princezna a půl oceánu

Epilog

„Jade!" zahulákal na mě můj čtrnáctiletý brácha „Někdo volá, zvedni to!"
Můj malý neschopný bratříček Jamie, který se ve všech ohledech spoléhá na mě a mámu. Ale i přesto jsem ho milovala ze všech lidí nejvíc. Už od jeho narození jsem měla pocit, jako by mezi námi byl určitý podivný vztah. Jako by mezi námi bylo podivné pouto, které bylo daleko silnější, než sourozenci mívali.

Naši si toho všimli už když jsem Jamieho poprvé spatřila. Nechtěla jsem ho pustit a kdykoliv začal plakat, hned jsem byla u něj. A takto se to s námi táhlo celý náš dosavadní život. Náš život byl jako pohádka. Rodinná idylka. Máma milovala tátu, táta mámu, spolu měli dvě děti. Starší dceru Jade a o čtyři roky mladšího Jamese, kterému jsme ale neříkali jinak než Jamie.

Každé neděle jsme se scházeli v jídelně u stalu, máma připravila výborné jídlo a po večeři jsme si vždy zahráli nějakou hru, u které jsme se mohli potrhat smíchy. Máma pracovala jako realitní makléřka a táta byl stavební inženýr, takže jsme nikdy nezažili nic jako chudobu. Měli jsme vše, mámu, tátu, lásku, peníze. Já byla nadějná klavíristka a zpěvačka, Jamie zase basketbalista. Měli jsme úplně vše, co si může dítě přát. Jenže v naší domácnosti chyběla jedna jediná věc. Ta nejdůležitější.
Zdraví.

Za tři měsíce to budou čtyři roky, co náš táta zemřel na selhání ledvin způsobené diabetem. A ne jenom tím. Poslední roky se otcovo zdraví velmi zhoršilo, a táta musel užívat strašlivé množství léků, což taky přispívalo k pomalému selhávání ledvin. Jenže když už došlo k nejhoršímu, jediný, kdo mu mohl darovat ledvinu byl můj brácha, kterému v té době bylo pouhých deset let.

Táta si uvědomoval, jak moc by omezil jeho život, a taky tam byla vysoká šance, že po pár letech by mu ta ledvina znovu začala odcházet.
Máma ho snažně prosila, aby to pro ni, pro jejich lásku a naši rodinu udělal, jenže jej natolik milovala, a tak trpěla, že si neuvědomila to, co já už dávno viděla. Táta velmi trpěl. Často říkával: „Nevezmu život svému synovi kvůli tomu, abych dalších pár let strávil s jednou ledvinou a dialýzou po svém boku místo své ženy, než mi začne znovu odcházet. Bylo by to horší pro nás všechny. Bylo by to jen pomalejší umírání, a já vás nechci vidět, jak den ode dne žijete ve strachu, kdy asi zemřu."

Pár dní před tím, než pak zemřel, jsem viděla, jak ho to trápilo. Jistěže nechtěl opouštět ženu, kterou miloval téměř celý svůj život a rodinu. Ale taky věděl, že vzít život vlastnímu dítěti, který má celý před sebou, by bylo strašlivé sobectví.
A pak zemřel.

Máma se s tím do dnešního dne neuměla moc dobře vyrovnat a Jamie je od toho dne úplně jiný. Byl velmi živý a teď je příliš vážný. Málokdy se usměje a pokud nemusí, tak moc nemluví. Táta byl jeho veliký vzor a v prvních dnech po jeho smrti mu nemohl odpustit, že nás opustil.

Na mámu to tam velmi padalo, práce, můj zdrcený bratr, pak zas práce, vyřizování po otcově úmrtí, ten dům, ve kterém byli od své svatby, a zažili tam i naše narození, a pak zase práce, práce, smutek. Rozhodli jsme se proto, že se odstěhujeme pryč z Californie, pryč od toho všeho. A tak jsme tady. V Alabamě.

„Proboha. To to nemůžeš zvednout ty?" rozčílila jsem se a běžela ze svého pokoje až dolů do obýváku, kde jsem našla sedícího bratra, jak kouká na basket. Ani ten pitomý telefon nemůže vzít!

„Haló, prosím?" promluvila jsem na neznámého do telefonu
„Dobrý den, mluvím se slečnou Reedovou?" ozval se neznámý ženský hlas
„Ano, to jsem já. S kým mluvím?"
„Tady doktorka Halleyowá. Slečno," řekla podivným tlumeným hlasem žena „dostavte se prosím co nejrychleji do nemocnice sv. Anny"