Princezna a půl oceánu

Kapitola 1. - Bistro Narohu

Když jsem vysadila Jamieho u školy, konečně jsem si pustila svou hudbu naplno. Jamie pokaždé tvrdil, že poslouchám odpad, za což si párkrát vysloužil sesterský kopanec. Nemohla jsem přece za to, že nebyl indie stylu, a já byla už pár let platonicky zamilovaná do Jamese Baye.
Ne, že bych si nepustila nikdy, co je víc běžné a populární, ale dokud byl James Bay, do té doby jsem cítila v hudbě jistou útěchu.
Mezitím, co jsem si tak prozpěvovala písničky, jsem se čím dál víc blížila ke své škole. Nemohla jsem říct, že bych střední nenáviděla, koneckonců těch pár hodin bylo jediných pár hodin, kdy jsem mohla být prostě Jade, a ne pěstounka, skoro-matka čtrnáctiletého parchantíka.
A taky lidi. Když jsme odjížděli z Kalifornie, velmi jsem se bála, že tady nenajdu nikoho, kdo by mi byl blízký. Ale já našla. A za těch pár měsíců jsme se natolik sblížili, že jsem často měla pocit, že jsem šťastná. Možná to i jisté štěstí bylo.

Ale byl to poslední rok. Letos nás čekala maturita, a pak každý vkročí do oceánu starostí, poplatků a práce. A tak jsem doufala, že ještě ten poslední rok bych přeci jen mohla prožít jako já.

Když jsem dojížděla ke škole, už jsem viděla Annie, Jess, Dylana a Ryana, jak se poflakují u Dylanova Jeepu. Zaparkovala jsem v jejich blízkosti, sebrala svůj batoh, a vydala se přímo k nim. Co se týkalo našeho seznámení, stalo se tak ještě o prázdninách. S mámou jsme se přestěhovali do Alabamy jen dva měsíce před skončením školy. První měsíc jsem si jen docházela psát srovnávací testy a druhý jsem dodělávala známky tak, abych mohla vůbec ukončit testy. Ale školu jsem jinak nějak hlouběji nenavštěvovala. Během té doby jsme ale s mámou a Jamiem často chodívali do bistra „Narohu", kde jednou zavítala i parta čtyř lidí, kdy si mě všiml zamilovaný páreček, všelijak navzájem obmotaný, a Annie to nenechalo chladnou, a rovnou za mnou s Ryanem přiskákali.

Annie si mě nejspíš pamatovala, jak zmateně pobíhám po koridorech, což mi hned řekla, což byla jedna z mála věcí, co tehdy Jamieho opravdu rozesmálo. Prý představa. A tak jsme se seznámili. Později, ještě toho večera, mě pak Annie s Ryanem seznámili s Jessicou a Dylanem. Celé prázdniny mě pak tahali všude s sebou, pomáhali mi poznávat okolí, město, různé podniky, taky jsem se dozvěděla drby o určitých lidech, a tak podobně. Byly to dokonalé prázdniny pro středoškolačku, jakou jsem byla já.

Dokud v koncem července naše máma neumřela.

Teď bylo čtvrt září za námi, ale pro mě to bylo, jako bych teprve opravdu poprvé nastoupila do školy.

„Ahoj!" zvolala Annie celá nadšená
„Co tady řešíte tak naléhavě v pondělí po ránu?" zeptala jsem se a pomalým krokem jsem došla od svého auta k partě drben.
„Večer" odpověděla nezaujatě Jess
„Večer?"
„Máš večer čas?" zeptal se Dylan, ale vzápětí, jako by toho litoval, protože se podivně zakřenil. Všichni byli s mou situací obeznámení, takže hádám, že mu ta otázka přišla poněkud nevhodná.
„No, hádám že by to chvíli Jamie beze mě zvládl, ale co je večer?" znovu jsem se zeptala, a najednou, jako by z Dylana spadl kámen, když slyšel můj normální a „nedotčený" hlas. A zmínku o Jamiem.
„Chceme jít do Narohu" znovu odpověděla nezaujatě Jess, zabořená do své knihy.
„To by snad i šlo, a v kolik vlastně?"
„Moc pozdě ne, asi kolem páté – šesté. Ale hele, proč bys vlastně Jamieho nemohla vzít s sebou?" navrhla Annie, a v duchu mi to přišel celkem jako vhodný nápad. Nemusela bych nechávat bráchu doma, vzala bych ho do společnosti, a mohla bych jít ven s přáteli.
„Fajn, to zní celkem jako dobrý nápad" souhlasila jsem
„Jamie bude nadšením bez sebe" nadhodila opět nezaujatě tmavovláska zabořená do knihy.
„To máš hádám pravdu, ale má smůlu. Nemůže být pořád skrčený doma. Ach, je to s ním těžké. Vůbec se nesnaží začlenit se, nebo si najít kamarády" postěžovala jsem si na svého bratra, i když jsem moc dobře chápala, proč tolik trpí. Byla to jeho povaha, nedával to nikdy moc najevo, ale byl příliš přecitlivělý, a tato jeho chladnost, kterou teď vyzařoval, byla jen obrana proti tomu, aby se emocionálně nezhroutil. A proto jsem nikdy nesměla upadnout do depresí. Kdo bude jeho opěrným sloupem, když ne jeho sestra?