Dancing máma✔️

30. Maminka podruhé

Tak, jak rostl Nickyin dům, tak rostl i její vztah se Stanleym, s Earlem i s Roose. Vše se dalo do pohybu tak nějak samo. Samo se to uklidnilo a samo se to urovnalo. Vlastně se nic nezměnilo. Jen Nicky měla strýce. Už si nepřipadala tak sama. Earl se pro ni stal někým, koho celý život hledala. Ten její vysněný táta se v něm odrážel. Pomáhala mu na stavbě domu, vyprávěli si různé historky ze života. Jako by chtěla dohnat ztracené. Dokonce se mu přiznala, že pracuje jako striptérka, ale tomu už bude taky brzo konec. Začala si hledat práci, kde by se nemusela svlékat za dobrého tuzera.

Zrovna se vracela z pohovoru na recepční v hotelu.

„Do prdele s nimi,“ mrskla kabelku na komodu a začala si zuřivě rozepínat knoflíky od saka.

„Koukám, že jsi zase uspěla,“ posmíval se jí Stanley a u toho se cpal slanými tyčinky. Každý týden to samé.

„Přestaň nebo přísahám, že si tu tyč přestěhuju domů a udělám si vlastní bar,“ hodila po něm vražedný pohled. „Stejně se na to můžu vysrat. Fakt mě to nebaví,“ pleskla sebou na gauč.

„No to se opovaž!“ varovně se na ni podíval. „Neboj, něco se najde. Dům už máš skoro hotový, takže aspoň něco k plusu. Neříkám, že mi to tvoje tancování u tyče nevadí, ale co mám s tebou dělat. Holt tě miluju, tak budu muset čekat,“ objal ji kolem ramen a daroval ji něžné políbení na tvář.

„Víš, jsem ráda, že se konečně začalo dařit. Mám tebe, děti, Earla, dům, jen mi pořád něco chybí,“ podívala se na své prsty, s nimiž si začala nervózně hrát.

„Je to máma, viď?“ jako by jí četl myšlenky.

„Jo. Už sedí čtyři měsíce, což znamená, že nejhorší má za sebou. Za dva by měla být venku a já se strašně bojím, že do toho zase spadne, když vyjde ven a bude sama. Chtěla bych se o ni postarat. Sakra, je to moje máma a já ji prostě nemůžu nechat na pospas osudu,“ mluvila tak rychle, že ji Stanley nestíhal. Jen poslouchal a kýval hlavou.

„Rozumím ti, ale co když ona nebude chtít. Nicky, přeci víš, že tě nechce ani vidět,“ chytil ji za ruce, aby si přestala hrát s prsty. Strašně ho to znervózňovalo.

„No, vlastně mám povolenou návštěvu,“ zvedla k němu pohled.

„Vážně?“ skoro se vyděsil. „Tedy… to je skvělé, ale jak to, že tak najednou? Není to nějaká bouda?“ hned ho napadlo, že to nebude jen tak, že v tom je určitě nějaký háček. Přeci ji nechtěla ani vidět.

„No, ředitel věznice mi říkal, že máma úplně změnila styl života. Dokonce začala pracovat v knihovně. Prý už přečetla skoro všechny knihy, co tam mají a ona sama si vyžádala mou návštěvu. Já jen, uf,“ vydechla nervozitu. „Nějak tomu nevěřím,“ stáhla obočí nad tím, co právě řekla a podívala se na Stanleyho. Popravdě si myslela, že u něj najde opovržení, nebo něco stejně nechutného, ale ne… našla u něj jen pochopení.

„Mám jít s tebou?“ nabídl se.

„Ano,“ okamžitě kývla.

„Dobře. A kdy je ta návštěva?“

„Za hodinu a půl.“

„Cože?“ vyjekl a vykulil oči, až mu málem vyletěly z důlku.

„Já vím, je to tak strašně narychlo, ale já tě prosím,“ dala ruce do prosíku, „nenechávej mě jít samotnou.“

„Co mám s tebou dělat,“ hlasitě vydechl a pak se sklonil k polibku. Podíval se na ni svým hlubokým pohledem a přimhouřil oči. „Ale něco za to budu chtít,“ pošeptal těsně u jejích rtů.

„Cokoliv si jen budeš přát,“ omotala mu ruce kolem krku, když ucítila, jak ji bere do náruče a jako princeznu si ji odnáší do ložnice.

****

Seděli u stolu a čekali než přijde Nickyina matka. Nicky tiskla pevně Stanleyho ruku a poklepávala nohou. Napadlo jí, co jen může od matky čekat. Vlastně z celé téhle pochybné situace. Pokaždé, když se tyhle dvě viděly, dopadlo to špatně. Hádkou, nadávky, výčitky. Co jen ji čeká teď? Ptala se sama sebe. Pak se to stalo. Pomalu k nim přicházela a usmívala se na ně. Tohle byla úplně jiná žena, než jako u si pamatovala. Ano, alkohol v obličeji neskryla, ale vážně vypadal jen jako dávná vzpomínka. Oči jí zářily jako dvě baterky a ten úsměv… Ještě nikdy ho na ni Nicky neviděla.

„Jsem ráda, že jste tady,“ i ona vyzařovala jasnou nervozitu. Posadila se naproti nim a dívala se z jednoho na druhého. „Jsem Magda,“ natáhla ke Stanleymu ruku.

„Stanley,“ přijal ji.

„Ma – mami jsi v pořádku?“ Nicky vážně netušila, co si od toho má slibovat. Zatím ji matka vždy zklamala. Proč by to tentokrát mělo být jiné?

„Ano jsem. Je mi nejlíp, jak jen mohlo kdy být. Já vím, že jsem se celou dobu chovala jako kráva a chci se ti za to omluvit. Nikdy jsi ve mně neměla tu matku, kterou sis zasloužila mít a věř,“ odmlčela se, aby se jí vrátil hlas, jenž ztrácela díky knedlíku v krku, „věř, že toho strašně moc lituju,“ její ruka se blížila k Nicky, ale v polovině se zastavila, jako by se bála, že Nicky nebude její dotek chtít.

„Já… já to nějak nechápu? Proč tak najednou?“ něřila ji a nikdo jí to nemohl mít za zlé. Ona prostě celou dobu matku neměla. Byla dcerou ženy, které zničila život.

„Vím, je to těžké pochopit, ale když jsem teď čistá, jako by se můj mozek rozsvítil a já si uvědomila své chováni. Bože, byla jsi na tom tak špatně a pomáhala ti cizí žena. Díky Bohu za Minie.“ Tak to už bylo na Nicky moc. Tohle prostě nebyla její matka. Ona nikdy neměla Minie ráda. Něco se jí muselo stát, že se tak otočila. Bylo to divné. Měla matku, kterou si vždy přála mít, ale nevěřila jí jediné slovo. V té její změně určitě byl nějaký háček a ona ji nebude věřit, dokud nezjistí, o co jde. Ale zatím bude hrát tuhle hru s ní. Nesmí nic uspíšit. A tak se na matku mile usmála a chytila její ruku do své slaně.

„A jak se tady máš, mami?“ zeptala se s hraným zájmem.

„Dobře, moc dobře. Našla jsem si práci, učím se nové věci. Jako bych našla domov,“ začala vyprávět, jak se dostala do knihovny a čemu všemu se přiučila. Jak se jí ve vězení líbí a jak moc všeho lituje. Pak se zmínila i o dvojčatech. Jak moc ráda by je viděla. Prostě idylka jak z katalogu o ženské věznici. Ale Nicky jí to nespolkla. Věděla své. Moc dobře to věděla.