Ta mladší, ta jiná (Avengers cz)

Vysněná cesta

"To nevím." Oznámil mi popravdě a objal mě rukou kolem ramen a přitáhl k ještě blíž sobě, pokud to bylo vůbec možné. "Ale už tě neopustím." Slíbil a já se musela znovu tiše zasmát. Nic takového mi slíbit nemůže. "Neslibuj něco, co nemůžeš zaručit." Požádala jsme ho, ale představa, že zůstanu se svým bratrem, mi nepřipadala špatná. 

Zavřela jsem oči a jen se tiše nadechovala. Vzpomněla jsem si můj malý sen, který jsem měla skoro pořád. "Víš." Zašeptala jsem do ticha a cítila jsem se mírně otřásl pod vahou mého hlasu. "Od té doby, co jsem se probudila, jsem měla sen." Začala jsem a on jen zamručel, jako by tím říkal, ať pokračuju. "Byla jsem zavřená v blázinci a pak si vždycky přišel ty a odvedl mě." Musela jsem se usmát nad tím jak absurdně moje věty zní a budou znít. "Odvezl si mě někam, kde o mě nikdo nevěděl, ale vždycky než jsem stihla jít do domu u lesa, jsem se probudila." Dovyprávěla jsem a tiše se zasmála. 

V tu chvíli mi to vážně přišlo k smíchu, je to jako být středoškolačka a mít sen o seznámení z popovou hvězdou, která se do mě ihned zamiluje a udělá pro mě první poslední. Ano, tak absurdní mi to v tu chvíli přišlo. "Zní to absurdně, co?" Odpovědí mi bylo zavrtění jeho hlavy, čímž se tváří otřel o moje vlasy. Proč mám dojem, že mu vždycky rozumím, ale přitom nechápu ani jedno slovo, co řekne nebo gesto, které udělá? "Zní to jako sen," začal klidně a já poslouchala jeho dech. "A sny nejsou absurdní, jsou zvláštní a mnohdy nereálné nebo neuskutečnitelné, ale absurdní, ne to nejsou." 

End