Už je to měsíc, co se mamka znovu vdala a k nám do domu se nastěhoval Josh, můj nový táta, a Louis, jeho syn. Louis chodil na stejnou školu jako já, jen byl o dva ročníky víš. Oba dva mi hned padli do oka, hlavně Louis. Hned na začátku jsem si uvědomoval, že je hodně pravděpodobné, že bude můj nový starší brácha, avšak srdce si vybralo samo. Jediný komu jsem svěřil své tajemství, byl Liam, můj nejlepší kamarád už od školky. Když jsem mu řekl, že jsem se nejspíše zamiloval do Louise, myslel, že si s něho dělám srandu. „Vždyť je to skoro tvůj brácha, proboha! Ty to myslíš vážně?“ ptal se mě. On věděl, že jsem bi a vzal to dobře, když jsem mu to řekl a za to jsem byl vděčný. Ale tohle na něho bylo zřejmě hodně. Odpověděl jsem mu s kamennou tváří: „Smrtelně! Já vím, že je to divné vždyť proboha, moje máma si za týden bere jeho taťku! Ale já za to prostě nemůžu, něco mě k němu neuvěřitelně táhne, možná ty jeho dokonale modré oči nebo jeho dokonalá postava! Já nevím, musel jsem to někomu říct, už jsem to nemohl vydržet!“ „Kámo, to je zlé, co s tím chceš dělat? Radil jsem ti z hodně vztahy, ale teď nějak nevím, co ti říct!“ řekl a šlo poznat, že ho mrzí, že mi nemůže pomoct. „Nevím, ale musíme něco vymyslet, protože pokaždé, když ho vidím, tak mám sto chutí ho políbit! Snažím se ho pořád dotýkat, ale tak, aby nic nepoznal. Jednou jsem mu omylem šáhl na rozkrok a on se na mě usmál. Nic mi nevyčetl, jen se usmál a odešel.“ Odpověděl jsem a při té vzpomínce jsem se musel usmát. „hm“ to bylo jediné, co z něho vyšlo. Po tom, co jsem mu to řekl, jsme to řešili docela často. Snažil se mi pomoct, ale nešlo to.
Je ráno, ani si neuvědomuju, že bych měl vstávat, abych stihl autobus do školy. Prostě jenom tak sedím a přemýšlím nad Louisem. Když někdo zaklepe, jen něco zamručím a ve dveřích se objeví Louis. „Ty ještě nejsi oblečený?“ dívá se na mě s úsměvem na tváři. Jde ke mně a sedne si vedle mě na postel. „Poslední dobou jsi nějak zamlklý, děje se něco?“ ptá se mě s jiskřičkami v očích. „Ne, jen pořád musím přemýšlet nad jednou osobou!“ „Aha, takže můj malej bráška se zamiloval.“ Zdálo se mi, že mu trochu pohasl úsměv, čím to asi bylo? „A kdo je ta šťastná?“ dodal ještě. „Hm, je to ten, ale nechci ti to vysvětlovat je to složitý!“ řekl jsem prostě. Začal se smát od ucha k uchu. „Co je, něco je snad k smíchu, jestli se ti to nelíbí tak jdi!“ řekl jsem trochu nasupeně. „ Ne, jen jsem rád, že se ti někdo líbí.“ Mezitím, co mluvil, přešel k mé skříni. Jen se tam přehraboval a já se už chtěl zeptat, co to dělá, ale najednou vytáhl moje černé kalhoty a bílé triko a podal mi to. Jen jsem na něho koukal a nic nedělal. „No obleč si to, tohle ti moc sluší, jestli je ten dotyčný ze školy, zapůsobíš na něho.“ Usmál se. „Díky“ trochu jsem zčervenal.
Den ubíhal pomalu, zrovna jsme měli angličtinu a já seděl s Liamem. „Dneska jsi nějaký zamlklý, čím to?“ zeptal se. „Pořád musím přemýšlet o něm!“ povzdechl jsem si. „Bro, já ví, že ho miluješ, ale pořád je to tvůj brácha.“ Chtěl ještě něco dodat, ale v tom zazvonilo a já vyšel ze třídy a šel rovnou na záchod (a to jsem nevěděl, že tam je i Louis). Přešel jsem k umyvadlu a opláchl si obličej vodou. Ucítil jsem nějaké ruce okolo mého pasu. Trochu jsem se zlekl, ale byl to jen Liam. „Vím, že to máš těžké, ale nesmíš se tím pořád tak trápit.“ řekl mi trochu smutně. „Já vím, ale nemůžu si pomoct, prostě jsem se zamiloval do svého bráchy. Je to už půl roku a on to neví, no nikdo to neví kromě tebe.“ stekla mi slza po tváři. Zbytek dne ubíhal velmi pomalu.
Když jsem přišel domů, byl tam jenom Lou. Jen jsem ho pozdravil a zavřel se v pokoji. Lehl jsem si na postel a snažil se vypnout. Asi po půl hodině někdo zaklepal. „jo Lou?“ zeptal jsem se a jelikož nikdo jiný doma nebyl, tak to taky nikdo jiný být nemohl. Otevřely se dveře a on vešel. Vypadal jako by nad něčím hrozně uvažoval. Sedl si ke mně, ale nic neříkal. Až najednou. „Opravdu mi nechceš říct, kdo je ten šťastný?“zeptal se opatrně. „Já bych ti to rád řekl, ale nebyl bys rád!“ odpověděl jsem prostě. „Hm, myslím, že to přece jen chci slyšet!“ přiklonil se trochu blíž. Musel slyšet, jak mi srdce začalo bít jak o závod. A to už jsem nevydřel. „Já zamiloval jsem se do tebe!“ a abych to utvrdil, políbil jsem ho. Docela mě překvapilo, že mi to oplácel. Jen jsem se usmál a obtočil ruce kolem jeho boků a on mi ty svoje dal kolem krku. „Co to děláme?“ zeptal jsem se, když mi došel dech. „Něco zakázaného!“ usmál se. „Dneska jsem byl na záchodě a slyšel jsem zajímavý rozhovor!“ pousmál se. Zrudl jsem jako rajče a sklonil hlavu. „Ššš ty trubko,“ zvedl mi hlavu, „cítím to stejně!“ a znovu mě políbil. Zase jsem se vpil do jeho rtů, ale tentokrát to bylo mnohem procítěnější. Když jsem se odtrhl, znovu jsem posmutněl. „Ale Lou, my spolu nemůžeme být, jsme sourozenci!“ řekl jsem a myslel, že se rozbrečím. „No, ale vždyť to nemusíme nikomu říkat!“ líbl mě na rty. Neprotestoval jsem a jen mu to oplácel. Po chvíli jsem jen přikývl a lehl si na záda. On si položil hlavu na mou hruď, já ho hladil po zádech a jen jsme tam tak leželi. Ale když jsme uslyšeli klíče v zámku, rychle se vyšvihl a zmizel do svého pokoje. Jen jsem se usmál.
