Jsou to už 4 měsíce, co chodím s Louim. A já byl neskutečně šťastný. Seděl jsem v obýváku a koukal na televizi. Ani jsem nepostřehl, že si někdo sedl vedle mě. „Zlato?“ najednou promluvila ta osoba. Hrozně jsem se lekl, vykulil oči, až jsem měl pocit, že mi snad vypadnou z důlků. Když viděl, že jsem se zase uklidnil, začal znovu. „Zlato, já jsem hodně přemýšlel a myslím si, že když jsme spolu tak dlouho, měli bychom to říct našim.“řekl jako by se nechumelilo. „Ale, co když to nepochopí? Lou, nechci o tebe přijít.“posmutněl jsem. „Hazz, jestli chce být spolu pořád, měli bychom jim to říct, mají právo to vědět, neboj, oni to pochopí, pořád nám říkají, že nás budou, ať se stane cokoliv. Pamatuješ?“ podíval se mi přímo do očí a jemně mě políbil. „Jistě, že si to pamatuju. Jak bych mohl zapomenout, když nám to říkají tak často. Ale i tak se bojím, tak strašně moc.“řekl jsem smutně. „Ale já se taky bojím, taky hrozně moc, ale my to zvládneme a tím se náš vztah ještě zocelí, uvidíš.“obejmul mě. Jen jsem přikývl a obětí si plně užíval. Ani nevím jak, ale najednou byl večer a my seděli v obýváku v obětí a čekali na naše. Najednou jsem uslyšel odemykání dveří a hned na to tiché hlasy. Začal jsem být strašně nervózní a trochu se klepal. Díky tomu mě Louis objal ještě víc. To mě trochu uklidnilo, protože jsem věděl, že je tu se mnou. Když rodiče vešli do obýváku, trochu se zarazili, ale nakonec jen pokrčili rameny a pokračovali do kuchyně. Podíval jsem se na Louiho a on jen přemýšlel. Najednou vstal a mě vytáhl sebou a už jsme byli na cestě do kuchyně. „Mami, tati, my bychom si s vámi po večeři moc rádi popovídali.“řekl tak klidně, až jsem se vyděsil. „Jasně zlato, a o čem?“zeptala se mamča. „No ohledně mě a Harryho.“podíval se do země. „Něco jste provedli nebo rozbili?“optal se hned taťka. „Ne je to něco úplně jiného a myslím, že byste se měli psychicky připravit na to, co vím, řekneme, protože to pro vás bude zřejmě hodně těžké.“ Odpověděl slušně a já jen zíral, kde se to v něm bere. Oba jen vykulili oči a zírali na nás, ale to už mě Loui tahal zpátky do obýváku k televizi.
Večeře proběhla velmi potichu. Když jsme dojedli, pomalu jsme se přemístili na sedačku před tv. Nikdo nic neříkal, bylo to hrozné. „Tak, co jste nám chtěli říct, tak důležitého?“přerušil ticho táta. Louis mě pomalu chytl za ruku, ale stále nic neříkal. A když se pořád jen díval na naše ruce, promluvil jsem:
„M-my jsme se d-do se-sebe z-zamilovali.“vykoktal jsem ze sebe a sklopil oči k podlaze, nechtěl jsem vidět jejich reakci. Ale bylo pořád ticho, tak jsem se na ně stejně podíval. Mamka vypadala jako by dostala infarkt a taťka, no to se nedá ani popsat. Najednou, ale promluvil. „J-jak dlouho to t-trvá?“podíval se na nás. „Čtyři měsíce.“odpověděl Louis a vyznělo to tak hrdě, že jsem se musel pousmát. „My jsme si mysleli, že byste to měli vědět, bylo vůči vám nefér neříct vám to.“řekl jsem a podíval se jim do očí. „Je to pro nás velký šok, nic takového jsme opravdu nečekali, ale jak vám pořád říkáme, budeme vás dále podporovat. Už jste jednou naše milované děti a máme vás rádi.“promluvila nakonec mamka a nám oboum spadl ze srdce velký a těžký kámen. „My asi půjdeme nahoru, ať si to můžete v klidu promyslet, kdyby jste něco potřebovali, víte kde nás najít.“pronesl Louis, chytil mě za ruku a táhl k sobě do pokoje. Jen co jsme za sebou zavřeli dveře, jsem se nemohl přestat usmívat, byl jsem tak šťastný. „Vzali to dobře, nemyslíš?“zeptal jsem se ho a políbil. „To teda jo, takovou reakci jsem teda ani náhodou nečekal.“ Pošeptal mi rtů a polibky mi opětoval. Začali jsme se přesouvat k posteli a svalili se na ni. Po5ád jsme byli v obětí a líbali se něžně, ale přesto chtivě. Najednou jsem tak zívnul, že se Louis ani nemohl, popadnou dech, jak se smál. „Jsi unavený? Chceš jít spát?“zeptal se mě. Jen jsem přikývnul a on mě už bral do náruče, aby mě mohl odnést do pokoje. „Lou, mohl bych zůstat s tebou?“zeptal jsem se a trochu zčervenal. „Samozřejmě, že mohl. Na takové věci se ani nemusíš ptát, ty trubko.“ Zasmál se a položil mě zase na postel. Sundal mi triko a kalhoty a někam odběhl. Když se vrátil, držel v ruce nějaký kus látky. „Nesu tvé boxerky na spaní“usmál se na mě a přišel ke mně blíž. „Zvládl bych to i v těch, co mám na sobě.“úsměv jsem mu opětoval. „Ale oba moc dobře víme, že nezvládl. Stejně by sis je během noci sundal, když to bych měl zvážit.“ Začal přemýšlet a pak se na mě podíval. Já se jen smál. Pak ke mně přišel a začal mi stahovat boxerky, co jsem měl na sobě. Chvíli si mě prohlížel a pak vzdychl. „Copak se děje?“uculil jsem se na něho. „Ale nic, je jsi tak nádherný.“políbil mě na bříško a začal mi oblékat ty druhé boxerky. Já se jen červenal a nechal se oblíkat. Když to dokončil, svlékl i sebe a taky na sebe hodil jiné boxerky. Já si jen prohlížel, tu jeho krásnou prdelku. „Vidíš něco, co by si chtěl?“ zeptal se s drzým úsměvem na tváři. „No vlastně jo vidím něco, co bych strašně rád ojel.“ Řekl jsem drze. „To si klidně nechám líbit, ale dnes né. Jsou tu naši a navíc já i ty jsme unavení, bylo by to o ničem.“5ekl trochu smutně. Musel jsem uznat, že měl pravdu. Tak jsem jen odkryl peřinu a naznačil mu, ať jde za mnou. On se jen usmál a už byl u mě. Vlezl si hezky za mě a přitulil se ke mně. Jednu ruku mi podal a já ji s radostí vzal do té své a propletl si s ním prsty. Tu druhou mi přehodil přes bok a takhle jsme usínali. Ještě než jsem plně usnul, slyšel jsem, jak někdo otevírá dveře, ale oči jsem nechal pořád zavřené. „Ou, tak se jich asi zeptáme až zítra.“ Slyšel jsem mamku. „No asi jo, ale sluší jim to spolu. Tak pojď, necháme je spát.“slyšel jsem ještě taťku a pak už jen zavření dveří. Přitulil jsem se ještě víc k Louimu a spokojeně usnul.
