S Louisem jsme měli naplánovanou celou svatbu, měli jsme udělané pozvánky, jenže odeslané nebyly. Problém byl v tom, že jsme sourozenci a ti jak je známo nikdo neoddá. Byli jsme zoufalí. Tak noc jsme chtěli být svoji, ale nemohli jsme. Každým dnem se to zhoršovalo a všimli si toho i naši.
Jednoho dne jsme měli jít na večeři k našim. Vůbec se nám nechtělo, ale řekli jsme si, že to kvůli nim vydržíme. Asi v sedm jsme vyrazili k baráčku vedle nás. Otevřel nám taťka s blaženým výrazem na tváři. Musel jsem se usmát, vypadal tak hrdě a šťastně zároveň. Sedli jsme si do obýváku a za chvíli přišla mamča. Oba nás obejmula a dala nám pusu.
Večeře byla opravdu dobrá. Když jsme se zase posadili v obýváku, tak jsem to už nevydržel. „Nechcete nám už konečně říct, proč jste nás tak náhle pozvali?“ byl jsem trochu naštvaný. „No asi bychom vám to už měli říct, když vidíme, jak jste oba netrpělivý.“ S Louim jsme se na sebe podívali. „My jsme se dali rozvést.“ Řekla mamka prostě. „Cože? Proč? Kdy? Jak? Počkat vy se smějete? Vy jste se snad zbláznili.“ No vidím, že s Louisem myslíme stejně, protože jsme to řekli oba. „Ne nezbláznili. Jen my se rozvedli, což znamená, že vy už nejste bratři a můžete se vzít. Už jsme vám sehnali i oddávajícího.“
No, takže jsme se začli tak radovat až to není možné. Zůstali jsme tam asi ještě do dvou rána a až potom jsme odešli.
Po dvou letech
Tak už máme po svatbě. Byla úžasná. Jako svědka jsme si vybrali Liama, protože ten nám hodně pomáhal, tak nebyla potřeba dlouho přemýšlet. Týden po nás se znovu vzali i naši, takže jsme manželé my i oni. Je to sice divné, ale nám to tak vyhovuje. S Louim jsme se přestěhovali do většího, protože jsme si adoptovali dvě děti. A to čtyřletou holčičku Dee a ročního chlapečka Tomma. Jsme šťastní jako nikdy a myslím, že tak to i zůstane.
