Deník

Loučení

Pevně ho obejmu. Cítím jeho pevný stisk kolem mého pasu, bralo mi to dech a zároveň lámalo srdce, jelikož to byl moment loučení. Stojíme takhle dobrou chvíli za stálého hlazeni po zádech, trochu se odtahnu, jednu ruku nechám stále hozenou kolem jeho ramena, druhou sjedu po krku až k licím. Zadivam se mu do oci, je to až moc intenzivní pohled, sjedu rukou na hruď. Zatim co jeho se přesune na moji tvar a ladné projede po linii moji brady. Byl to přesně ten okamžik, když se ti malém zastaví srdce a každý nádech ti bere ten pohled. Nebyl plné chtiče jak jsem to většinou zažila, bylo v nich něco laskavého a nejistého. Vidim jak mě chce políbit, kouká mi na rty. Snažím se sama sebe přemluvit ze to by nic neměnilo, ze to je jedno, jen jeden polibek. Zoufale toužim, aby už zkrátil tu vzdálenost mezi nami. Představuju si ten jemný dotek jeho rtu. Už se přibližuje. Trhave se nadechnu. Ne tohle nemuzu. Vyhrabu se ze svých představ. Jemně se dostanu z jeho stisku na mě bradě. Zachytim ten pohled nepochopení než ho chytnu za krk pritahnu svoje rty k uchu a zašeptam.
"Nic to nezmění, každý se vracíme do svého života, a ty už v tom svém někoho maš"
Odtahnu se a smutné se usmeju. Vevnitř se vsechno hroutí.
"Chci aby si byl šťastný" zaseptam naposledy s pohledem uprenym do oči.
Věnuji mu polibek na líci, ještě naposledy mu polaskam tvař, pod prsty cítím srniště jeho vousu. Sjedu rukou na hruď a odtahnu se od nej. Pořad mám smutny a spíše uklidňující úsměv na tváři, udělám par kroku dozadu, stále udržují oční kontakt. Vsechno se ve mě hroutí. Otočím se a odcházím. Stále jen doufam ze mě zastaví a řekne ze potřebuje jen mě, ale vim moc dobre že až se vrátí domu, do náruče mu skočí jiná, co na nej čeká. Vim ze už je s ní přes 7 let. Nikdy nedopustil abych já byla ten člověk co zničí něco krásného. Nemohla jsem dopustit krach, jen protože má chvilkovy úlet.

Úsměv pohasína, ale nikdy nezapomenu ty krásné chvíle co jsem s nim měla tu možnost prožít, na tváři cítím slané slzy které mi připomínají ze nikdy nebude můj...