Moje Sestra Je Wanda (Avengers FF)

~•1•~

Když jsem byla co nejdál od základny zpomalila jsem krok a začala se trochu uklidňovat.
Přestaly mi kolem hlavy poletovat mé dlouhé černé vlasy, černé šaty za mnou přestaly vlát a mé oči se z černé barvy proměnily na modrou…
Když jsem popadla dech znovu jsem se dala do pochodu. Přesně podle souřadnic do Avengers Toweru. Upřímně, bylo těžké je získat a taky bylo těžké utéct, ale zvládla jsem to a to dokonce i bez nějakých vážnějších zranění. Což je docela zvláštní protože jsem většinou dost nešikovná…

Znovu jsem se koukla na souřadnice a přemýšlela nad tím jestli se tam vůbec nějak dostanu. Samozřejmě bych se mohla teleportovat, ale vzhledem k tomu, že už teď jsem vyčerpaná by to nemuselo být moc dobré.
A pěšky celou cestu… ehmm… to by trvalo asi hodně dlouho.

Po chvíli nesmyslného uvažování jsem se dala zase na cestu.
Musím si najít něco v čem budu moc přespat…

///

Krajina byla pořád stejná a mě to pomalu začínalo deprimovat.
Nejenom, že jsem unavená, ale teď mi doopravdy připadalo všechno stejné! Pořád ten samý strom, keř a já nevím co všechno.

Tak strašně ráda bych je už viděla, kolovalo mi hlavou pořád a pořád dokola.
Hrozně moc mi chybí.

Z očí mi ukápla černá slza. Ano černá. Od té doby co jsem začala ovládat temnou magii mi místo průhledných slz tekly černé.
Setřela jsem ji a rozhlédla se po okolí.
Všimla jsem si jeskyně které působila osamělým dojmem. Taky to byla jediná věc která tuto krajinu dělala něčím odlišným od krajiny kterou jsem prošla předtím.
Vydala jsem se k ní.

,,Haló!?" zavolala jsem do jeskyně.
Nikdo se neozval a tak jsem vstoupila dovnitř. Doopravdy tady nikdo nebyl takže jsem si tam sedla a pomocí magie jsem udělala neviditelnou barikádu takže by se sem nikdo nedostal.
Lehla jsem si na písek který tvořil podlahu jeskyně a vyčerpáním usnula.

Seděla jsem na kraji jezera a máchala si nohy v příjemně chladivé vodě.
Měsíc byl v úplňku a jezero nádherně osvětloval. Stejně tak hvězdy které byly též nádherně vidět.
I přes to tu něco nehrálo...
Ta atmosféra.
Bylo to divné.

Pak se to stalo… měsíc se změnil do ruda a ozářil rudým světlem jezero. Voda začala nepříjemně studit, ale zároveň byla vařící.
Těžko se to dalo popsat.
Z nebe začalo pršet.
Ale ty kapky byli rudé. První jsem si myslela, že za to může ten měsíc, ale když na mě kapky začali dopadat zjistila jsem že to byla krev…

Koukla jsem se znovu k nebi a spatřila ženu v červeno- černých šatech. V ruce držela Wandino bezvládné tělo.
Žena se zlověstně usmála a zatřepala s Wandou.
,,Už nikdy jí neuvidíš." zašeptala žena.
,,Slyšíš!" zařvala.
,,Už nikdy! Nikdy! Nikdy jí už nespatříš!" zařvala a nahodila psychopatický smích.

Já jsem tam jen seděla a vyděšeně na to zírala.
,,Sestřičko." zašeptala jsem a nechala týct po tvářích své slzy. Bolelo to. Tak strašně moc to bolelo vidět.
Žena pustila Wandino tělo na zem.

Doběhla jsem k ní a vzala jí do náruče.
,,Sestřičko…" zašeptala jsem znovu a objala ji.

Mé slzy dopadaly na její obličej a já si přála aby se stalo to co je vždycky ve filmech.
Přála  jsem si aby otevřela oči a řekla: ,,neboj, vše je v pořádku."
Ale to se nestalo. Wandino bezvládné tělo bylo ledové a její oči byly bez života.
,,Wando…" opět jsem zašeptala.
Odpovědí se mi dostavil jen psychopatický smích té ženy.
V tu chvíli mi došlo kdo to je.

Byla to smrt.

Leknutím jsem se zbudila. Ruce se mi klepaly a nedokázala jsem se pořádně soustředit.
Vypadalo to strašně reálně…
Oklepala jsem se a vztala.
Nesmím se tím nechat rozhodit… kolovalo mi hlavou.
Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se jít hlouběji do jeskyně s úmyslem, že se třeba trochu uklidním.

Šla jsem po úzké pěšince které byla též z písku. Nohy se mi do ní bořily a svím způsobem to bylo uklidňující.
Chvíli jsem šla rovně a potom se pěšinka začala trochu svažovat dolů.
Pokračovala jsem v cestě než se předemnou oběvyl sráz.

Dala jsem jednu nohu na začátek srázu a pořádně jí zabořila do písku.
Druhou jsem dala pod ní.
Potom jsem ze srázu seskočila na zem.
Bylo to krásný! Ta jeskyně musela být nejspíš částečně i kráter protože nad lagunou která tam byla svítil měsíc. Naštěstí ale nebyl v úplňku…
Při té představě jsem se opět oklepala.

Bosou nohu jsem namočila do laguny. Voda byla trochu studenější takže má představa o tom, že se vykoupu se rozplynula.
Sedla jsem si do písku a nohy začala máčet ve vodě.
V rukou jsem si vytvořila černou kuličku v které byly bílé tečky.
Má to představovat noc.
Kdykoliv pouhým lusknutím prstu a soustředění bych mohla zařídit aby už nikdy na nebi vystřídalo slunce měsíc.
Ale nemám to zapotřebí, zmatku a zla jsem udělala dost a myslím, že i přes to, že ovládám temnou magii mám šanci na to si vybrat jestli budu dobro nebo zlo…

S kuličkou představující tmu a noc jsem začala ve svích rukách kroužit a trochu jsem si z ní házela.
Mé myšlenky se rozběhly opět k mé ztracené rodině. Matka ani otec nežije… mám jenom Wandu a Pietra.
Snad se jim nic nestalo…
Napadlo mě, ale hned jsem tu myšlenku vytěsnila.
Musí tam být!

Z očí mi ukápla slza kterou jsem nechala stéct po tváři.
Slza za sebou nechala umazanou tvář.
Obličej jsem si opláchla vodou z laguny, prsty si zajela do vlasů a frustrovaně vydechla.

Vyndala jsem nohy z vody a položila je na písek.
Okamžitě se na ně přilepil, ale mě to teď nějak moc nevadilo.
Zvedla jsem se a vydala se zpátky na začátek jeskyně. Lehla jsem si do písku kde jsem už měla vyležený důlek.

Musím je najít…
Byla má poslední myšlenka než jsem usnula.