Lollipop

6. Jiná

Otevřela jsem oči. Sakra,asi jsem usnula. Přijde mi, že spím nějak často. No, není divu. Mé tělo se musí zotavit co nejdříve.. chci už normálně fungovat. ,,Reb! Jsi tam nahoře?" Uslyšela jsem Brianův hlas. ,,Máš už připravené to jídlo, pojď dolů, zlato." ,,Jo, jasně, hned tam budu." Odpověděla jsem a zvedla se z postele.. musí si najít něco ne sebe... šla jsem tedy do skříně. Baly plná oblečení a díky bohu mého oblečení. Vzala jsem si svetr, černé legíny a vyrazila směrem do kuchyně. ,,Mmm, to voní! Moc děkuju." pohladila jsem Briana po zádech, když jsem procházela kolem něj a pak jsem si sedla k stolu, kde už stál talíř s jídlem. ,,Jak dlouho mi budeš ještě děkovbat? Jsem tvůj kámoš a kámoš ti vždy pomůže!" usmál se na mě a pomalu se mu úsměv ztrácel. ,,Co je?" zeptala jsem se ho ustaraně. ,,Nic, jen.. že se bojím, co s tebou bude.. cítíš se dobře?" sedl si naproti mě. ,,Teď mi je skvěle a neboj, zvládám to a nemyslím si, že by to měl být nějaký velký problém. Snaž se na to nemyslet a ber to tak, jako by se nic nestalo. Jsem pořád ta samá Rebeca, jako předtím Briane.. " usmála jsem se chytla ho za ruku. ,,Jsem rád, že jsi tu se mnou zůstala.." a ruku mi stiskl.

Bylo kolem osmé hodiny večer a my dva se koukali na film. ani nevím o čem to bylo, neboť jsem celou dobu přemýšlela, jak se dostanu do centra najdu toho parchatna a to vše, aniž by se to Brian dozvěděl.. ,, Kdy půjdeš do práce?" zeptala jsem se ho jakoby nic. ,,No, zítra bych tam měl zajít, ale radši zůstanu tady s tebou." odpověděl a podíval se mi do oči. ,, Ne, to nejde. Jdi do práce, já to tady zvlánu a hlavně si myslím, že když budu mít čas jen sama pro sebe, rozhodně mi to neublíží, naopak." usála jsem se a dělala ze sebe velkou holku. ,,Tak dobře, ale kdyby něco, dáš mi vědět, že jo?" mrkl na mě. ,,Toho se nebou, já se ozvat umím." ujistila jsem ho a položila mu hlavu na rameno. Hlasitě vydechl. ,,Tebe to hodně štve co?" zvedla jsem se z pohovky a stoupla si před něj. Vzhlédl ke mě a poté se taky postavil. ,,Já jen že.. jestli... ti nevadí.. že jsem tu s tebou a že.. se tě.. dotýkám... a tak.. jestli třeba nemáš nějaký... blok... nebo tak něco.." koktal. ,,Ne, to nemám a kdyby jo, řeknu ti to.. Já jsem ráda, že tě můžu v klidu obejmout nebo že mě chytíš za ruku. Cítím se tak daleko lépe. Cítím, že na to nejsem sama."  o krok jsem k němu přistoupila. ..Takže, všechno jako dřív?" zeptal se mě a podíval se na mě svýma oříškově hnědýma očima. ,,Vše jako dřív." ujistila jsem ho a objala.

Stáli jsme uprostřed obýváku a pořád a pořád se objímali. Pro diváka by to byla věčnost, ale já si to užívala. Každou sekundu jsem prožívala jinak a zároveň stejně. Vnímala jsem jeho vůni, jeho teplo, jeho tep, jeho dech, jeho stisk.. byl tu a zároveň nebyl.. stejně jako já..

Omlouvám se, že jsem tak dlouho nepřidala žádnou část, ale nevyl čas.. hold nová škola dělá své.. snad se vám to bude líbit. Samozřejmě vždy potěší komentáře a votes.. děkuju :*