Lollipop

7. Pozor, křehká!

Bylo ráno a já se vzbudila v té obří posteli. Seběhla jsem do kuchyni a uvařila si kakao.Každý obvykle pij e kafe, ale to mi nepomůže.. Mě nakopne zásadně kakao. Vzala jsem, si housku a namazala máslem.. přesně tak, jak to mám ráda. Kyž jsem dojedla obhlídla jsem pokoj po pokoji.. Brian nikde.. Čas na to, abych vyrazila do města.. Musím se obléct a tak jsem zase vběhla do své ložnice.. Když jsem byla oblečená a chysltala jsem se nalíčil, všimla jsem si vzkazu, který byl přilepený na mém zrcadle: Krásko, šel jsem do práce.. kdyby něco, dej mi vědět. Myslím na tebe, Brian. ♥  Super, tak on na mě myslí, ale já musím pokoušet jeho důvěru a vydat se do města aniž bych mu něco řekla. Promiň Briane, ale dokud tohle nebudu mít vyřízené, nikdy nebudu spokojená.

Už jsem se obouvala, ale najednou jsem něco uslyšela venku. Podívala jsem se z okna.. K domu přijíždělo Brianovo auto. ,,Do háje!" řekla jsem si a utíkala do pokoje se převléct do něčeho, co vypadá nějak domácky, aby neměl podezření. No, obvykle se doma asi nechodí v džínivých kráťáscích, růžovém tílku nad pupík a vysokých podpatkách že? Jen co Brian otevřel dveře, seděla jsem na gauči a přepínala programy v televizi. Brian zavřel a hodil klíče a poštu, kterou zřejmě vyzvedl ve schránce, na odkládací stolek u dveří. ,,Ahoj," pozdravila jsem ho. ,,co tady děláš? Nemáš být v práci?" zeptala jsem se ho. ,, Měl jsem být. Zavřel jsem. Bojím se o tebe a tak budu asi týden doma." odpověděl a szundal si sako, které pak pověsil na věšák. ,,Ale to nejde. Kde vememe peníze na jídlo a tak?" snažila jsem se ho ukecat. ,,Neboj, nějaký prachy ještě máme." vyvrátil můj argument. ,,Ale já jsem v pohodě, a hlavně, už chci začít fungovat, takže zítra do té práce půjdeme oba."  vymyslela jsem další argument, s domněním, že tenhle mi skousne. ,,To nepřipadá v úvahu. Nesmíš se přetěžovat a hlavně, co když se ten chlap vrátí? Vždyť je pořád na svobodě." No právě! A proto chci ven, abych si ho našla! Pomyslela jsem si. Jediný, kdo mi pomůže Briana ukecat je doktor. Zkusím mu zavolat. ,,Počkej, jen si skočím pro něco do pokoje." prohodila jsem a vyběhla nahoru.

Vy táhla jsem vizitku a mobil. Vytočila jsem doktorovo číslo a čekala, až mi to zvedne. ,,Prosím?" ozvalo se na druhé straně. ,,Dobrý den, tady Rebeca Michaelson, byl jsem ý vás v nemocnici." představila jsem se. ,,O, ano, paní Michaelson, jak se vám daří?" zeptal se mě. ,, Je mi fajn, ale mám na vás jednu prosbu. A vám zavolá můj kamarád Brian, aby se vás zeptal, jestli už mohu normálně fungovat, musíte mu říct, že ano. Je to pro mě hodně důležité. Doma už mi to padá na hlavu." vysvětlovala jsem ,, Padá na hlavu? Vždyť jste doma teprve druhý den! Ale myslím si, že už se můžete zapojit do normálního a všedního života. Až bude volat, řeknu mu, že se nemusí obávat a ať vám umožní styk s okolním světem, ano?" řekl. ,, Přesně! Mockrát vám děkuji, pane doktore, nashledanou." A hovor jsem ukončila.

Seběhla jsem dolů do obýváku a našla Briana úpně na stejném místě, kde byl i předtím, co jsem ho opustila. ,,Co jsi tam nahoře potřebovala?" zeptal se mě Brian. ,,No, jen jsem si zapomněla vzít prášek na alerii, ale už je to v pohodě." zalhala jsem. ,,Ty máš alegrii? " divil se ,,Jo, ale slabou. Ale znš to, nechci riskovat, že se zhorší.." prohodila jsem. ,,Jasně, tak co? Jak se domluvíme?" ,,Zavolej doktorovi, řekne svůj názor." navrhla jsem. ,,Jo, to zní rozumně, počkej tady, zavolám mu a pak se uvidí." řekl a odešel do vedlejšího pokoje vyřídit telefonát. Mezitím jsem si došla do kuchyně udělat čaj.

Když voda dovařila, uslyšela jsem za sebou kroky a tak jsem se otočila. Stál předemnou Brian s vítězným usměven na rtech. ,,Přesně jak jsem říkal, zůstaneš doma a já s tebou. Doktor řekl, že bys měla být tak týden doma, aby ses zotavila. Na konci toho tvého utrpení si dojdeš na kontrolu a pak už bys mohla jít do práce.." oznámil mi. ,,Ani náhodou! Ty nejsi žádná moje matka! Můžu odejít kdy chci!" došla mi trpělivost. ,,Nedělám ti žádnou matku, jen chci, abys byla v pořádku. Reb, vždyť víš, jak moc mi na tobě záleží.." podíval se na mě sklesle. ,,Já vím, ale tohle už je příliž. Chci ven! Hned!" přešla jsem z kuchyně do obýváku a kecla sebou na pohovku.

Přišel za mnou a chytl mě za ruku. ,, Můžeme jít ven, ale ješě ne do města. Doktor řekl, že byses měla vyhýbat všemu nátlaku a chaosu." snažil se mě uklidnit. ,,Doktor řekl, doktor řekl! Já už seru na nějakýho doktora! Já musím ven!" začaly se mi vhánět slzy do očí. Mám toho všeho dost. Ten grázl je někde venku a já tu budu sedět a koukat na prázdnou stěnu.

,,Hele, společně si to užijem, věř mi." zmáčkl mi ruku a usmál se na mě. Nevím proč, ale v tu rámu mě vztek přešel a začala jsem mu věřit. ,,Dobře." řekla jsem a dívala se na zem.Chytl mě za bradu a zvedl mi hlavu tak, abych mu koukala do očí. ,,Věř tomu nebo ne, ale právě teď začala tvoje největší párty na světě." rozzářil se jak sluníčko.

Dívala jsem se do jeho očí. Jejich oříškově hnědá barva mě přímo přitahovala. Přišlo mi, jakoby ty jeho oči hřáli. Začala jsem se v nich propadat a ztrácet. Rozpoutal se ve mě zmatek. Moje myšlenky mizeli a nahradily je jiné. Všechny, až do jednéé, byly o něm. Před očima jsem najednou měla všechny naše vzpomínky a zážitky. Všechny obejmutí, stisknutí rukou i letmé polibky na tváře. Vše se točilo čím dál tím rychleji a pak najednou...BUM....stalo se to.

Jsem moc ráda, že mou knihu čtete. Je to pro mě obrovská odměna a doufám, že se vám můj příběh líbí. Jak chcete, aby příběh pokračoval? Každičký nápad a připomínku uvítám v komentářích a také mockrát děkuji za votes. :*