Lollipop

23. Jako dřív

„Aaaaaaa!" posadila jsem se na posteli a dala si ruce na místo, odkud doslova vystřelovala palčivá bolest. „Bože!" Vykřikla jsem. Myslela jsem si, že tou bolestí omdlím. Vyhrnula jsem si tričko a podívala se na obrovskou modřinu na mém podbřišku. Do háje, já zapomněla na ten čip! Co se to děje! Co když umřu! „Zlato co se děje?" Chytl mě Brian kolem ramen. Podíval se na podbřišek a přes obličej jako by mu přelétl stín. „Co se to s tebou děje Reb!" Řekla zděšeně. Vstal z postele a oblékl si tričko a džíny, co byli na zemi. Pak se ke mně vrátil a přehodil přese mě svetr. Pak mě vzal opatrně do náruče. „Tsss" Sykla jsem bolestí. „To bude dobrý Reb, vydrž." Pošeptal mi do ucha a vydal se se mnou po schodech dolů. Posadil mě do auta a vyrazil směrem k nemocnici. Auto mě kolébalo v krásném a jemném rytmu. Začalo se smrákat a všude kolem nastávala tma. Dívala jsem, jak před námi mizí cesta až nakonec ztmavl celý svět. -

Píp---- píp----píp---píp--------píííp------pííííííííp-----píííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííp

„Ztrácíme jí!"

„Ne! To ne! Reb! Vydrž!"

„Odveďte někdo pána na chodbu."

„Chci tu s ní být!"

„Jděte, hned!"

„Reb, vrať se mi! Reb!"

„Tak pojď"

Silný tlak na prsou.

Tlak na hrudi byl v neustálém rytmu.

Raz, dva, raz, dva..

Pííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííp

Zacpání nosu.

Fouknutí do úst.

Zase ten tlak.

Raz, dva, raz, dva.

Píííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííp

„No tak holka! Naskoč!"

Zacpání nosu.

Fouknutí do úst.

Tlak.

Píííííííííííp-------------píp---píp---píp---píp---píp---píp

Nádech.

Otevřela jsem oči a podívala se kolem sebe. Nade mnou stálo pět lidí. Zadýchaní a na tváři jim lehce hrál úsměv. „Vítáme vás zpět, slečno Michaelson." Usmál se na mě už známí obličej doktora Stilese. Nadechla jsem se, abych mu odpověděla, ale zarazil mě. „Nic neříkejte. Musíte odpočívat. Zavřete oči a my váš tu necháme o samotě. Až se váš stav zlepší, budete moct přijímat i návštěvy." Pokynul mi a na to odešel. Pomalu jsem se pohnula, abych se uvelebila. „Au!" Bolelo mě celé tělo. Byla jsem zesláblá. Co se to se mnou děje?

Pomalu jsem zvedla ruku. Byla jako z oceli. Shrnula jsem si deku až k bokům a vyhrnula si tričko. Měla jsem tělo samou modřinu. Některé byly jen maličké a světlé. Jiné zase velké a černé. „To snad.." Nemohla jsem ani větu doříct. Otočila jsem se a nahmatala zvonek na sestru. Než jsem se nadála, byla u mě. „Vím, že nemůžu, ale mohla byste mi sem prosím zavolat doktora? Potřebuji s ním mluvit." Požádala jsem pohlednou slečnu. „Samoskou že můžete. Hned vám ho zavolám." Odpověděla s úsměvem a odešla. Na chvíli jsem zůstala sama a hleděla do stěny. „Nějaký problém, slečno Michaelson?" Zeptal se doktor Stiles. „Ani v nejmenším, jen bych ráda věděla, co se to se mnou děje." Zašeptala jsem z posledních sil. „To bohužel dosud nevíme. Podle rozboru krve máte v sobě určitou drogu, kterou neumíme definovat. Také jsme vám našli na páteři malý čip. Myslíme si, že je to zdroj té látky. Musíme vám ten čip co nejdříve vyjmout z těla, jinak byste to nemusela přežít. Bohužel je operace velmi riskantní. Stačí jen maličká chyba a můžeme vám narušit míchu." Vysvětloval. „To chápu, ale prosím vás, vydejte to ze mě prosím. Chci se toho zbavit." Prosila jsem ho. „Posnažíme se, slečno." Odpověděl s úsměvem. „Dobrá, kdy začneme." Pousmála jsem se se špetkou příslibu, že se konečně vody uklidní.

Po dlouhé době je tu další část, snad se vám bude líbit. Přeji příjemné čtení. Tnx za votes, comment a podporu. Miluju vás :*