Lollipop

20. Znovu

Dům byl velký. Přímo obrovský. Šla jsem pořád hlouběji, až jsem našla takový malý, ale krásný pokoj. Uprostřed pokoje byla velká postel. Vše bylo laděné do modré barvy s lehkým nádechem levandulově fialové. Hodila jsem tašku na zem a padla jsem do postele. Už jsem dlouhou dobu nespala a tak jsem si chtěla konečně odpočinout. Během chvilky jsem usnula.

Byla jsem v domě, kde bydlíme s Brianem. Seděla jsem na své posteli ve svém pokoji a dívala se na Briana jak poklidně oddychuje a spí. Zaznamenala jsem jen jeden jediný svůj pocit. Jak jsem tak na něj koukala, cítila jsem, jak mě něco uvnitř příjemně hřeje. Bylo to nádherné. Mohla bych se na něj dívat celou věčnost a nikdy bych neměla dost. Byl pro mě vším. Byl můj život! To byl ten moment, kdy jsem si uvědomila, jak bezmezně ho miluju. Chci s ním být až na věky a ještě déle! Po chvíli se Brian vzbudil a rozespale se na mě pousmál. Zvedl se, aby mě políbil. Přiložil své rty na moje a tam je nechal. Líbal mě opatrně, jako bych byla motýl, kterému nechce zlomit křídla. Nakonec se ode mě odtáhl a podíval se mi do očí. Už se nadechl, že mi chce něco říct, ale zarazil se. Podíval se mi přes rameno a ztuhl. Jen tam seděl a díval se před sebe. Z obličeje mu zmizela veškerá barva a mě příšlo, jako by umřel. „Briane!" Zašeptala jsem vystrašeně. „Briane, co je to s tebou?" Zeptala jsem se naléhavě, Věděla jsem, že je něco za mnou, ale nechtěla jsem se otočit, na to jsem se moc bála. Ale musela jsem to udělat. Pomalu jsem začala otáčet hlavou. Koutkem oka jsem zahlédla postavu muže. Byl to on. Ten co mi to udělal a ten, po kom tak prahnu, abych ho našla. Ten muž se ke mně přiblížil. Dívala jsem se mu do očí. Najednou pohnul rukou. Něco se zalesklo a najednou jsem cítila, jak mi něco vráží do těla. Pak už jsem se jen dívala na své zkrvavělé ruce. Vše bylo rozmazané. Jako bych se propadla a už jsem jen padala..

„NEEEEEEEE!" posadila jsem se. Vyděšená. Probuzená vlastním křikem. Dveře do mého pokoje se prudce otevřeli a do pokoje vtrhl Peter. „Co to prokrista vyvádíš Rebecco?" Vykřikl vyděšeně. „J-já? P-promiň. Zdál se mi jen nějaký divný sen." Koktala jsem. „Tak dobře. A nechceš něco k pití? Nebo k jídlu? Nebo prášek na spaní?" Nabízel mi, „Ne, to je v pohodě, děkuju." „A nemám tu zůstat s tebou?" „To je dobrý Petere. Jsem velká holka, to zvládnu." Usmála jsem se na něj. „Fajn, tak dobrou." Oplatil mi úsměv a byl ten tam. Tak dobře Reb! To zvládneš! Prostě jdi normálně spát. Povzbuzovala jsem se uvnitř své hlavy a přikryla jsem se.

Sakra! Já fakt neusnu. Dívala jsem se do stropu už hodinu a dvacet pět minut. Mě by z toho hráblo! Naštvaně jsem se posadila. Vzala jsem si do rukou svou deku a polštář a vydala se za Peterem. Po cestě jsem se podívala na hodiny. Byla chvilka po půlnoci. Šla jsem tmavým domem směrem ke dveřím, kde se jako v jediném pokoji svítilo. Vzala jsem za kliku a pomalu otevřela dveře. „Ahoj, neruším?" Strčila jsem hlavu mezi dveře. „Ne! Vůbec!" Řekl vlídně Peter. Seděl na pohovce a četl si nějaké papíry. Před sebou měl sklenku s whisky. „Víš, já nemůžu usnout. Je mi to hrozně blbý, ale nemohla bych dnes spát s tebou? Jestli ti to vadí, řekni mi to." „Vůbec mi to nevadí, klidně tady spi. Tamhle máš postel, tak si tam zalez. Jen pokud ti nevadí, že ještě chvíli nechám rozsvíceno a budu pracovat. Tohle hold musím udělat. „Ne, vůbec mi to nevadí. Moc děkuju, Petere." Řekla jsem a skočila do postele. „Úplně v klidu. Tak dobrou Rebecco."

„Dobrou Petere."

Usnula jsem.