Lollipop

14. Netušit je lepší

Seděla jsem na zadní sedačce čeného auta značky AUDI. Jela jsem k baru. Nevěděla jsem, co se stane, co se mnou bude. Ani mě to nezajímalo. Měla jsem úkol, který splním. Za všech okolností. Zastalili jsme a já vystoupila z auta. ,,Tudy." Řekl mi muž, který řídil. Šla jsem za ním. Došli jsme k baru, ze zadní strany budovy. Byly tam dveře, které vedou do našeho skladu. Ale podle toho, co říkal ten chlap , ten sešit má být podzemí. Ale tady žádný sklep nebo tak něco není. Řidič otevřel dveře a my vyšli do chladného skladu. Znala jsem to tu dost dobře. Šli jsme dál místností až ke dveřím, které s Brianem neotevíráme. Za nimi je spousty harampádí. Už několikrát jsme se domlouvali, že to vyklidíme, ale nikdy k tomu nedošlo. Teď vím, že to bylo asi lepší. Otevřeli je. Zavanul od tud vzduch nasycený prachem. Vešli jsme do mísnosti. Procházeli jsme kolem starých stolů a žídlí, skříní a různých dalších věcí. Zastavili jsme a řidč se otočil ke starému piánu po mé pravé straně. Několikrát jsem Briana přemlouvala, ať se ten klavír dá do baru, že se tam bude krásně hodit. Je už hodně starý a rozladěný a proto se do toho Brianovi nechtělo.

Řidič odtáhl klavír stranou a mě se naskytl pohled na odklápěcí dveře na podlaze. Jak jsem si toho mohli nevšimnout? Jak dlouho vlastně máme tenhle bar? Asi pět let.. To je fakt divný. Všechno, co se kolem mě děje, je divný. Chlápek odklopil dveře a sešel dolů po schodech. Šla jsem hned na ním. Tady dole byl odporný vzduch. Bylo tu vlhko, až dusno a smrdělo to tu, jako by to skladovali mrtvoly. Uprostřed mísnosti e muž zastavil a otočil žárovkou nad sebou. Ta se rozsvítila a já se mohla konečně podívat, kde to vlastně jsem. Bylo to jako někalé dealerské doupě.. ale ve velkém. Byly tu velké police, které byly přelněné všelijakým zbožím. U podlahy byly nějaké velké černé pytle a nahoře na policích byly vyrovnány menší pitlíčky s práškem. Růžné barvy, různá struktura. Odhadovala jsem to na drogy. Šli jsme dál mísností, až na úplný konec a zastavili se u černého trezoru na klíč. Řidič ustoupil a já jsem se ke trezoruo krok přiblížila. Z pod tílka jsem vyndala provázek s klíčkem, který mi celou dobu vysel na krku. Dal mi ho ten chlap s jizvama, když jsem se dohodli, co pro něj udělám.

  Odemkla jsem trezor. Byl prázdný. Podívala jsem se odzhora dolů. Nikde nic. Už jsem ho chtěla zavřít, když v tom mě řidič odstrčil a ukázal mi na dně trezoru malou skrýš a z ní jsem vyndala sešit. Byl to obyčejný A4 sešit a byl v kožrném obalu. Vůbec jsem nechápala na co to ten chlap potřebuje, ale je mi to jedno, já potřebuju informace, tak co. Vzala jsem sešit do ruky a vydali jsme se zpět do auta.

  Když jsem nasedla, odvezl mě řidič opět tam, kde mě zprvu věznili. ,,Tak mě tu máte." Řekla jsem na pozdrav chlápkovi s jizvama. ,,To je dost. Tak pojď, musíme projednat zbyte dohody." Vyzval mě. ,,Jak zbytek? Tohle snad byla dohoda!" Vykřikla jsem naštvaně. ,,Posaď se." řekl a ukázal na židli naproti sobě. Sedla jsem si. ,,Víš vůbec, co za sešit jsi mi přinesla?" ,,Nevím a hlavně nechápu, proč jsem ho musela přinést zrovna já. To jste si ho nemohl vzít sám?" Vyštěkla jsem. Vůbec nechápu, kde se ta kuráž ve mě vůbec bere.. ,,Jde o to, že ten trezor není vlastně náš. Je to hodně dlouhý příběh a tako ho zkrátím. Svět není ak malý jak se zdá slečno Michaelson. Je zdespousta lidí, kteří toho chtějí moc. A někteří až příliš. V Chicagu jsou dvě skupiny lidí, které toho právě chtějí příliž a soutěží v tom, kdo toho bude mít víc. Asi jste z kontextu pochoopila, že já do jedné skupiny patřím. Ten sešit.. to je to příliš! To je to, po čem každý tak prahne.Bohužel ho však získala ta druhá skupina a mi jsme ti pozadu. Ukradli jsme tedy klíč od trezoru a využili vás, aby jste ten trezor otevřela a sešit mi přinesla. To je vše." Dopověděl svůj monolog a já na něj jen tupě zírala. Prakticky jsem mu nerozumněla ani slovo. ,,To je vše? Proč to vůbec nechápu?" Bránila jsem se. ,,Buďte v klidu slečno Michaelson a teď, se hezky vyspěte." Řekl klidným hlasem. Vyspěte? Proč bych měla spát? Co tím jako myslí? AU! Můj tok myšlenek přerušila bolest. Něco mě silně píchlo do krku a pak jsem cítila, jak se mi do krve vlévá jakási tekutina. Byl to neuvěřitelný tlak, který se pak rozšířil do hlavy a pak mi pomalu sjel po páteři a ochromil celé tělo. Dělali se mi mžitky před očima a nakonec jsem usnula.