Dragon's blood [CZ]

"Obyčejný den"

Každý den stejný, žádný není odlišný, ani ničím zajímavý. Ráno vstanu, pokusím se zkulturnit, poslechnout si pár nenávistných poznámek od bratra a matky a vyjít do školy s mým nejlepším a zároveň jediným kamarádem Nickem. Ještě, že bydlí hned naproti mně, jinak bychom se nikdy nepoznali a já bych do školy musela chodit pěšky.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem Nicka, který ne mě čekal před domem. Dneska měl džíny, tmavě modré tričko, které mu čouhalo z mikiny CAP, kterou měl přes hlavu. Hned jsem mu to spravila a zasmála se.

„Ahoj Nino. Dík.“ Řekl rychle. Měl na krátko ostříhané blond vlasy, které mu trčely na všechny strany. Jasně, že byl pěkný, ale bavil se se mnou. Proto patřil mezi ty divné. A proč jsem tam patřila já? Nemám tušení. Dneska jsem měla džíny, žlutou mikinu a normální kotníkové bílé boty, které ladily s nápisem na mikině. Černé vlasy jsem měla rozpuštěné a z nějakého důvodu rovné. Když jsme u mého vzhledu, nikomu v naší rodině se nepodobám. Dokonce ani svým praprarodičům. Řekla bych, že nikdo v historii v naší rodině neměl havraní vlasy a tmavě modré oči. „Dneska ti to sluší.“ Usmál se na mě a nastartoval. Nic jsem mu na to neřekla a zapnula si automaticky pás. „Co dneska doma?“ zkoušel to dál.

„Jako každý den.“ Polkla jsem a uhnula před jeho pohledem. „Brácha si našel novou nadávku.“ Řekla jsem nenuceně. „A mámě došly síly a začala mě ignorovat, a když na ní promluvím, podívá se na mě, jako na obtížný hmyz.“ Nezúčastněně jsem se poškrábala na zápěstí.

Nick si povzdechl a zavrtěl hlavou. Stiskl mi ruku a já se na něj podívala a vrátila mu povzbudivý úsměv, kterým mě obdařil. Na chvíli jsem se zakoukala do jeho zelených očí a viděla jenom lítost a strach. Strach o mě. Věděla jsem, že se o mě bojí. Nemálo mi to dával najevo. Nick byl nejhodnější člověk v mém životě. On a můj bratranec Jack. Jediní dva, kteří mě měli rádi a které jsem měla ráda já.

Nick zastavil a oba jsme vystoupili z auta. Jasně, pokračování mého každodenního dne. Pokřikování namachrovaných fotbalistů a jejich rozmazlených roztleskávaček. Téměř každé ráno. Už si z toho nic nedělám a už ani Nick ne. Kdysi se kvůli mně i popral, ale to jsem mu přísně zatrhla a už je jenom probodával pohledem. Nick se uměl prát dobře, a když chtěl, tak tomu druhému dokázal hodně ublížit, ale sám taky dostal pár ran a na to jsem se koukat nechtěla.

U skříněk jsme se rozloučili, protože Nick chodí do třetího ročníku a já o rok níž. Celý den jsem nějak přetrpěla a před školou počkala na Nicka. Měl zpoždění. Přišel o půl hodiny později a ze spodního rtu mu tekla krev. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla a vydechla, než přišel až ke mně. „Kdo?“

„Já za to nemůžu, Nino.“ Nasadil hned nevinný a omluvný výraz. Z kapsy jsem si vytáhla kapesník a krev mu utřela. Stekla mi slza po tváři a neubránila jsem menšímu fňuknutí.

Opřela jsem si čelo o jeho rameno. „Prosím, Nicku. Přestaň.“ Zašeptala jsem a ucítila jeho paži, která mě jemně objala.

„Ty bláho! Nina má kerku!“ křikla jedna holka ode mě ze třídy. Jmenovala se Amalia a byla to nehorázná drbna.

První jsem si neuvědomila, co řekla, ale potom jsem se na ní otočila. „Co to plácáš?“ zeptala jsem se jí nechápavě.

„Viděly jste to holky? Nezdáš se, holka.“ Řekla mi a holky za ní se zahihňaly a všechny odešly.

Zavrtěla jsem hlavou a znovu se otočila. „Kde přišly na to, že mám tetování?“ zeptala jsem se řečnicky Nicka.

„Viděly to.“ Řekl překvapeně. „Na krku. Zezadu. Máš tam trojúhelník.“ Koukal na mě.

„To není možné.“ Nevědomky jsem si sáhla ke krku, ale nic jsem nenahmatala. Rozpustila jsem si stáhnuté vlasy, které jsem si sepnula v hodině. Nick na mě stále vyjeveně koukal a já mu vrátila zmatený pohled. „Přisahám, nenechala jsem si to udělat a ani jsem si nekreslila fixou.“

„Dobře.“ Řekl rozumně Nick a prohrábnul si blonďaté rozcuchané vlasy. „Tak odkud to máš?“