Kdyz jsem se probudil byl jsem stale v te jeskyni ,ale ted uz prikryty jakousi jeleni kůží a neležim na studenem kameni ale na podlaze drevene klece. Je videt ven z jeskyně...venku je šero a z mlhy vystupuji vrcholky vznešených borovic, premyslim jestli je rano nebo se uz šeří večer. Všimnu si maleho šedivého vlčího štěněte ,které leží nedaleko od mé "klece". Připadá mi smutné a klepe se zimou. Pokusím se přes něj přehodit tu jelení kůži ,ale jelikož jsem absolutní antitalent dohodim jen asi 30 centimetrů od klece ,,sakra" zašeptam si pro sebe. Vlče v tu chvili vyděšene zvedne hlavu a začne na me tiše vrčet. Není to ani moc děsivé...je to spíše roztomilé ,,Ahoj maličký nechceš mi povědět kdepak to jsem?" Nečekal jsem žádnou odpověď ,ale k mému překvapení odpovědělo.
,,Já nejsem maličký! Už jsem velký vlk! A ty nemáš co se mnou mluvit!" Na jeho hlase je slyšet že mu je asi hodně velká zima. Nepatrně se usměji ,,A proč bych neměl? "
,,Protože...tě jinak sním!"
,,Ty takový prcek?" Začnu se smát ,,proč bych se tě měl bát?'' Můj smích prořízne hluboké vrčení. Obrátím se ke vchodu do jeskyně a tam stojí velký černý vlk ,ktery me krvelačně pozoruje. Hlasitě polknu a pozoruji jak se pomalu přibližuje blíž a blíž ke kleci. V hlavě se mi proháněl myšlenky na to že můj posranej život konečně skončí...ani jsem nedoufal ,ze můj živit skončí zrovna takto. Zavřel jsem oči a čekal nejhorší. Už jsem cítil jeho teplý dech na mých tvářích, páchal po zkaženém mase. Hlasitě zavrčel. Pak vse náhle utichlo...už jsem necítil jeho dech, ani jsem necítil žádnou bolest....neměl jsem odvahu otevřít oči. Po pár minutách jsem ucítil rukou a palčivou bolest jakoby mi někdo po celém těle lámal kosti. Chtěl jsem zarvst bolestí ,ale vyšlo ze mě jen divne zasípání...v tu chvíli jsem omdlel bolestí.
Omlouvám se ,že delší čas nevyšlo pokračování téhle blbosti...Budu se snažit vydávat častěji a pravidelně užijte si další část :)
