Zvedl jsem baťoh. Bylo na čase jít. Udělal jsem ještě pár kroků ke dveřím. Pak jsem se však zarazil a zahleděl se k šuplíku u stolu. Leželo tam vševědoucí oko, ten malý přívěšek ve tvaru oka.
Jistým způsobem mě nehorázně přitahoval. Cítil jsem z něj ten příjemný chlad, jako by byla se mnou a radila mi, co mám dělat. Na druhou stranu jsem z něho měl nehorázný strach, strach ze síly, kterou mi poskytoval. Až příliš jsem splýval s tou mocí a cítil pocity ostatních.
Nemohl jsem unést pravdu. Pravdu o míru. To, že svět nindžů za války nemůže. Ne, kdysi byl svět lidí, lidí jako byla –Sama. Lidí, co nedokáží žádné jutsu, ale zato měli vědu. Velmi vyspělý svět, svět, který byl válkami stejně zničen. Dokud budou existovat neshody, lidé se špatnými úmysly, zloba a nenávist, budou existovat i války. Avšak kdybychom neměli negativní emoce, nevěděli bychom, ani co jsou ty dobré, čím pak bychom byli?
Ten chlad byl příjemný, ale někdy toho bylo až moc. Šuplík zamrzl a nešel otevřít.
***
„Jednou se budeš muset rozhodnout, jestli tuto sílu využiješ, nebo ne. Stejně tak moc, kterou ti dal Itachi. Mohl by ses stát tím, co zře a potřebuje své vlastní vševědoucí oko, ale pamatuj, jakmile přijmeš tuto úlohu, zapřeš sám sebe. Tvá chakra zmizí a démon v tobě zahyne."
***
Nechal jsem šuplík šuplíkem a vyrazil jsem.
ČTEŠ
"Byla jsi mi sestrou, prosím, postarej se o mé dva bratry."
FanfictionPovídka hrající si s otázkou: Je dobré, že lidé v Konoze jsou hodně důvěřiví? Co se stane, když do Narutova světa umístím osobu, která zrovna není důvěryhodná, ani podobného přemýšlení jako ostatní postavy? Postavu, jejíž záměry jsou dost nejasné až...
