"Byla jsi mi sestrou, prosím, postarej se o mé dva bratry."

17

Ucítil jsem, jak mi podklouzly nohy. Šel jsem ze svahu a než jsem stačil něco podniknout, tak jsem nešel, nýbrž se kutálel po štěrkovém kamení dolů. Tvrdě jsem spadl na zem a ujelo mi několik sprostých slov na adresu svahu. Poté jsem však strnul a protřel jsem si oči, jestli se mi to nezdá.
Ne, byl jsem zpět, zpět na tom místě, co před rokem. V Orochimarově doupěti v zničeném sklepení. Tam kde jsem před rokem potkal po dlouhých dvou letech poprvé Sasukeho. Podíval jsem se na místo, kde předtím stál, jako bych čekal, že tam i teď bude.

Překvapeně jsem zalapal po dechu. Skutečně tam stál a díval se tím svým pohrdavým pohledem na mě. Přesně jako tenkrát.
„Sasukééé!" zakřičel jsem bez vzduchu.
Ne, nic nebylo jako tenkrát.

Ucítil jsem zprava ode mne závan vzduchu. Vedle mě se prohnala Sakura. Ruce měla pevně sevřené v pěst a sršela z nich chakra. Přiběhla až ke stěně, na které stál Sasuke, a vší silou do ní praštila. Stěna neměla žádnou šanci, náraz nevydržela a zhroutila se.

Sasuke seskočil na zem k nám. Vytvořil několik téměř až nepostřehnutelnými pohyby pečeť.
„Katon: Goukakyuu no Jutsu!" štěkl a vychrlil obrovský plamen přímo na Sakuru. Vtom však se nad našimi hlavami objevil bíloinkoustový kreslený Saiův pták a slítl mezi Sakuru a ohnivou kouli, co se na ni řítila.

Já jsem mezitím měl čas nabrat přírodní sílu. Rozeběhl jsem se na něj. Sasuke spatřil můj záměr a vytvořil chidory. Trefil jen však mého klona a já ho zasáhl přímo do žeber rasenganem.
Sasuke vykřikl, ale ten hlas Sasukemu nepatřil. Byl to hlas Kakashiho. Zavál vítr, až teď jsem prozřel. Stáli jsme v jakémsi pískovém lomu. Sakura ani Sai nikam nezmizeli, zato místo Saského mi u nohou ležel Kakashi.

„Sensei" zaskřípalo mi v hrdle. Na jazyku jsem cítil tu jahodovou nyní už pro mě odpornou chuť a po celém těle chlad. Mlha se rozestoupila a já spatřil bránu Nekropole.

***

Nekropolští lidé nás vděčně uvítali a doprovodili nás až k baráku jisté –Sama, jak ji říkali. Pravděpodobně jejich vůdkyni něco jako Hokage.
Z baráku se ozvalo mrzuté zabručení.

„Co je, Boro, takhle brzo ráno?" ozvalo se a poté se otevřely dveře.

Za nimi stála žena ve světle modré košili, která musím uznat, vůbec nebyla k zahození, voněla po jahodách a tak trochu připomínala Tsunade.
Unaveně na nás zamžourala, ale pak se její tvář projasnila.

„Nindžové z Listové vítejte v Nekropoli. Mé jméno je Kimin. Neostýchejte se a pojďte dál. Vidím, že jeden z vás je těžce raněn, takže než vám vše řeknu, zkusím ho vyléčit," řekla a pohlédla na Kakashiho, kterého jsme se Saiem podpírali.
„Já jsem ho léčila, ale na něco jsem krátká, nevím jestli to někdo dokáže, a pak ještě to, co se stalo před chvílí. Sice je to již potlačené, ale stále má v sobě modrý chlad," ozvala se Sakura, ale Kimin se přátelsky a optimisticky usmála.
„Uvidíme."

Vešli jsme tedy dovnitř a položili Kakashiho na velkou červenou pohovku v obýváku. Kimin zašla do své pracovny a za chvíli se objevila s brýlemi na nose a s lékárničkou. Sklonila se nad ním, dala se do léčení. Po chvíli toho ale nechala a vzhlédla. Zahleděla se na nás tři. V jejím pohledu se nedalo nic vyčíst. Tolik se v něm mísily pocity. Otočila se na Sakuru.

„Takto jsi dokázala vyléčit modrý chlad ty?"
Sakura zakroutila hlavou.
„Chápu, když se semeno pampelišky odpoutá a nechá se unášet větrem, kdo může říci, kam ho vítr zanese?" zabručela si Kimin.
„Heee?" ujelo mi.
„Prosím, mohl by někdo z vás jít do sklepa? Mám tam spoustu uložených roztoků, rostlinných olejů a dalších užitečných věciček. Potřebovala bych, aby mi někdo přinesl malou lahvičku s modrým víčkem. Měla by v ní být zelená tekutina a malé drobné modré kvítky. Je na ní napsáno bouřka."
Kakashi sebou škubl. Otevřel oči a pokusil se něco říct, ale z jeho úst nevyšlo nic. Sakura vyskočila pro to, o co nás Kimin žádala. Za chvíli byla s lahvičkou zpátky. Podala ji Kimin, ale byla vcelku zaražená. Kimin se toho však ani nevšimla.
„Všechno, všechno léčíš bez chakry?" zeptala se Sakura.
„Hmm, jo."

Nastalo ticho, ale dlouho netrvalo. Kimin se usmála a otočila se na nás. Rukou si otřela čelo.

„Obvázala jsem mu zranění a také připravila sérum. Nebude dlouho trvat a po modrém chladu i rasenganu nebude ani památky, ale je tu jedna věc, co já vyléčit nedokážu."
„Ne, co?!" vyhrkl jsem.
„Byl téměř až smrtelně raněn."
„Co, kam, kam byl raněn Kimin-sama."
Kimin natáhla ruku a lehce mě bouchla do hrudi. „Tam to kromě jedné osoby nedokáže vyléčit nikdo."
„Kdo to je? Kde je?" rozkřikl jsem se.
„Můžeš snad najít jehlu v kupce sena? Kdo ví, kde je? Nuže, myslela jsem si, že jsme úplně ztraceni," pokusila se Kimin poslední větou alespoň trochu zvednout naší pochmurnou náladu. „Skutečně jsem nevěřila v pomoc. Mnoho lidí netuší, že vůbec Nekropole existuje a ti co vědí, neznají cestu. Nekropole nepřijímá především ty, co hledají pomoc, ale ty, co pomoc potřebují. Bohužel dnes už nejsme tak mocní. Dokonce se o sebe nedokážeme postarat a podle toho, že jste sem dorazili, a toho, že vůbec došlo k našemu napadení, usuzuji, že bariera je zlomena, nebo oslabena."

„Bariera, to myslíš tu modrou věc, sílu, co obklopovala toto místo?" zeptala se zasmušile Sakura.
„Ano, ta věc je jedna z prvků bariery. Druhým je les ducha, který obklopuje vesnici a kterým jste také prošli. Na rozdíl od té modré síly, věci, jak jste to nazvali, která pouze odrazuje, posouvá cestovatele na cesty pryč od Nekropole, les je daleko nebezpečnější. Nikdo nemůže říci jak, protože na každého působí jinak. Nemůžu ani říci jestli to, co jste se dozvěděli byla pravda, či ne. Jestli les si hrál s vaším strachem, bolestí, nebo čím. Les si rád hraje s osudy, takže ani nemůžu vyloučit, že vám něco prozradil z minulosti, přítomnosti, nebo budoucnosti. To, co jste v něm každý zažil, je jen vaše věc a je jen na vás, jak s ní naložíte."
„No, bariera je pořád funkční, myslím, že o tom jsme se přesvědčili velmi dobře," zabručel jsem.
„Nesouhlasím. Protože kdyby byla v pořádku, tak jak to, že když jsme se k té barieře přiblížili, po chvíli ty a Kakashi jste do ni skočili, jako by vás přitahovala," uvažoval Sai
„To není zas taková pravda, vždyť jsme kolem ní chodili skoro celý den, a Kakashi jak dlouho u ni ležel nevíme," ohradil jsem se.
„Naruto, copak jsi neposlouchal, ta bariera má odpuzovat, ne přitahovat, a zvláště ne když jsi u ní tak blízko a dlouho," řekla Sakura.
„Obávám se, že to byl následek našeho jednání. Potřebujeme tu někoho, kdo by nám pomohl, ale bohužel, i když my jsme si vás sem tedy pozvali, bariera nad tím nerozlišuje. Báli jsme se, že barieru nepřekonáte a tak jsem vytvořila mocné přitahovací jutsu, bohužel s lesem jsem už pomoc nemohla. Už tak jsem měla silné obavy, že jutsu nebude dost silné. Nakonec podle toho, co říkáte, se to projevilo na délce působení," odpověděla Kimin.
„Cítil jsem vůni jahod a podivný chlad," svěřil jsem se.
„Ano, vůně jahod je vedlejší účinek tohoto jutsu, ale o chladu nic nevím."

„Já jsem necítil jahody," zašeptal ztěžka Kakashi.
„Co jsi tedy cítil?" zajímal jsem se.
Kakashi neodpověděl. Převrátil se na druhý bok a dělal, že předešlá poznámka ho nevýslovně unavila.

„-Sama, je možné, že první část té bariery je živá, respektive že je to něčí chakra, nebo tak něco?" zeptal jsem se.
Kimin na mě chvíli zůstala viset pohledem. Pak se však potulně usmála.
„Proč se ptáš?"
„No já jen, že se tak chovala, dokonce jsem uzřel i něčí vzpomínky."
„Uzřel?" Kimin se ušklíbla, „uzřel pche, ale jistým způsobem máš pravdu. Nevím vlastně pořádně, co ve skutečnosti bariera je. Byla vytvořena za pomoci těch nejzdatnějších nindžů z této vesnice a vědění –Sama."
„-Sama vy jste přeci –Sama ne?" nechápal Sai.