Transformers: Svět zkázy

Kapitola 5.

Eskorta pěti mechů, válečných veteránů, mladých velitelů i úplných zelenáčů, se shromáždila uprostřed malého nádvoří Deathstromovy vily. Vůdce zde, se svojí dcerou po boku, už čekal.

Paprsky Hadeanu byly skryty za šedými mraky. Sarien připadalo, že veškerá radost tohoto světa dávno zmizela. I prvotní nadšení z toho, že se konečně dostane z dosahu svého nesnesitelného otce, ji opustilo. Všechny pocity vystřídal strach a smutek. Z toho, že opouští svůj domov, i když jí to tak už dlouhou dobu nepřišlo. Z neznáma, jež pro ní její cíl představoval. Z obav, co ji tam čeká.

"Sarien, posloucháš mě vůbec?" Teprve teď si všimla, že na ní Deathstorm už nějakou dobu mluvil.

"Omlouvám se, otče. Cože jsi říkal?" Zlato černý mech si povzdechl. Sarien byla vděčná, že dnes měl neobvykle dobrou náladu. Většinou by jakoukoli ignoranci nepřešel jen tak, a to ani od své dcery. Nebo spíš a to obzvláště od své dcery.

"Tvému doprovodu jsem zdůrazňoval, ať na tebe dají pozor. A tobě jsem říkal, že je budeš poslouchat v případě nebezpečí na slovo. Je to jasné?!"

"Jistě, otče."

"Fajn. Teď už jeďte! Já mám ještě hromadu další práce." Deathstorm se otočil a bez rozloučení odkráčel za svými povinostmi. Sarien bodlo u jiskry. Prosté 'ahoj' by snad neuškodilo...

Pětice mechů se transformovala. Samozřejmě neměli v plánu jet celou cestu po svých kolech. Potřebovali se ovšem dostat do astrálního přístavu, kde dokovaly lodě určené k meziplanetárnímu i planetárnímu cestování.

Sarien stála a s nepřítomným výrazem zírala na dveře, za nimiž zmizel její otec. "Paní," oslovil ji jeden z mechů, oranžovo modro černě zbarvený.

Femme sebou trhla. "A-ano," vypravila ze sebe tiše. Transformovala se a všech šest se rozjelo. Projeli zadní bránou Deathstormova sídla. Zahnuli do postranních uliček, aby se vyhnuli dopravní špičce panující na hlavní silnici. A co nejvyšší rychlostí směřovali k přístavu.

Když dorazili na místo, loď už byla připravená. Měla špičatý předek, jež se postupně rozšišřoval v prostornou palubu s kosodélníkovými okny. Zadní část celá působila, že je poskládána z jednotlivých kosodélníků. A díky jejím barvám, ocelové šedé a černé vypadala i v mdlém osvětlení hangáru jako temný diamant.

Loď patřila Genrecovi, jednomu z Deathstormovývh důstojníků. I on byl součástí Sarienina doprovodu. Právě teď se na nečem zběžně domlouval se správcem doků, načež celá skupinka nastoupila do lodi.

Sarien se rozhlédla po vnitřku hlavní kabiny. Měla půlkruhový tvar, po celé délce prosklený mnoha menšími onky různých geometrických tvarů, která mohla případně sloužit jako displeje. Pod okny se nacházely ovládací panely. Ve středu rovné stěny byly umístěny dveře, jimiž vešli. Různě v prostoru stálo šest židlí, dvě z nich blízko u panelů.

Posadili se na židle. Modro bílý mech, o němž Sarien tušila, že se jmenuje Tæwon, usedl k řízení. Ladnými pohyby uvedl loď do provozu. Obrazovky a kontrolky na panelech se jedna po druhé rozsvítily. Motory se zahučením nastartovaly. Loď se na vzdušných polštářích vznesla z přistávací plochy. Dveře hangáru se mezitím otevřely. Proletěli ven.

Cesta se Sarien zdála nekonečná. V hlavě se jí opakovaly stále ty samé myšlenky, které už jí sžíraly mysl předtím, a ona nevěděla, jak se jich zbavit. I mezi ostatními panovalo napjaté ticho.

Až po dvou cyklech se někdo odvážil zahájit konverzaci. "Nevíte, co je pravdy na tom, že ty Skály chrání někdo mocný?" zeptal se nejmladší člen jejich skupiny. Zero. Byl sotva dospělý a na tuto misi letěl místo svého otce, který usoudil, že jeho potomek potřebuje nasbírat zkušenosti.