Transformers: Svět zkázy

Kapitola 3.

Mladá femme tiše otevřela zadní vchod sídla jejího otce. Ano, tak to vnímala, nic tu nebylo její, vše patřilo otci, dokonce i ona sama si čas od času přišla jako jen další část z jeho ohromného majetku. Právě v takových situacích utíkala. A právě taková situace nyní opět nastala.

Svůj zrak upřela do úzké škvíry mezi pootevřenými posuvnými křídly dveří a pátravě se rozhlédla po potemnělé postranní uličce. Nikde nikoho neviděla, rychle se tedy protáhla deřmi ven a co nejtišeji za sebou opět zavřela.

Vydala se dál temnou uličkou cestou, kterou již dobře znala. Na cestu jí svítily pouze dva měsíce a daleké hvězdy, jež se sem tam začínaly objevovat na večerním nebi.

Hlavou jí vířily desítky myšlenek. Převážně se o slovo hlásila otázka, proč ji její otec nemůže brát vážně. Neustále ji jen srovnává s její matkou. Dávno mrtvou, což byla také jeho vina. Ostatně jako veškeré další špatné věci v jejím životě.

Nechá snad zemřít i ji? Tuto myšlenku femme rychle zaplašila. Nenáviděla otce za to, co dělá, leč nevěřila, že by někomu dovolil jí ublížit. On sám jí ubližoval dost, ovšem nevědomě. Vědomě by to snad nedopustil.

Femme náhle do něčeho vrazila. Ozval se zvuk něčeho těžkého narážejícího do kovové země, následováno zachrastěním nějakých předmětů. Zatřásla hlavou, aby se vzpamatovala, a pohlédla na věc, jež se jí připletla do cesty.

Před ní se tyčila pyramida navršená z mnoha krychlových krabic. Jedna z nich nyní ležela zpola vysypaná na zemi a kolem ní se válely nějaké podlouhlé úzké předměty. Když si je femme pozorněji prohlédla, s úlekem zjistila, že se jedná o desítky pistolí stejného typu.

Vystrašeně se rozhlédla kolem. Ulici, v níž se právě nacházela, nepoznávala. Já hlupák, kdybych se tak neděsila svých pošetilých představ, neztratila bych se. ..Musela jsem někde špatně odbočit. Napadlo ji, ale to už se z otevřených vrat vedle krabicové pyramidy vyhrnulo několik převážně mladých mechů. Okamžitě si všimla znaků na jejich ramenou. Členové gangu.

"Hej, ty! Co tady vyvádíš?! Vidíš, cos způsobila?!" rozkřičel se na ni jeden, pravděpodobně vůdce skupiny.

"Já..já se omlouvám," vykoktala femme vyděšeně, "posbírám to."

"Cože?! No to teda ne! Ty už se toho ani nedotkneš. Je to důležitá zásilka a já nenechám nějakou mizernou femme nám ničit věci. Víš ty vůbec, jak jsou ty zbraně cenné?"

Femme mlčela a zírala do země. Neodvažovala se vůdci pohlédnout do optik.

"Ha! To jsem si mohl myslet. Nevíš," ušklíbl se. "Longsoule! Hardbite! Posbírejte to!" přikázal dvěma členům skupiny.

Oba oslovení mechové se bez zbytečných řečí jali provést rozkaz a během chvilky byla krabice s úhledně srovnenými pistolemi opět na svém místě v pyramidě.

"Tak. A teď, co s tebou?" vůdce se zahleděl na drobnou femme stojící před ním. "Netvař se tak vyděšeně! Ubírá ti to na půvabu," zachechtal se. "O nějaké nadmíře inteligence se tu asi mluvit nedá, vzhledem k tomu, žes shodila krabice postavené u zdi. Asi se ráda procházíš ve svém vlastním světě a na realitu zapomínáš, že? Každopádně teď jsi tvrdě narazila. A nemluvím jen o té bedně.

Ale.. jsi vlastně docela hezká. Třeba by z tebe byla zábavná hračka," mech se při vyslovení poslední věty děsivě pousmál. Femme se vyděsila ještě víc. V duchu si nadávala za to, že aspoň nedávala pozor na cestu, když už zase utekla.

Mohla tomu mechovi říct, že je dcerou jejich nejvyššího šéfa - Deathstorma, ovšem pochybovala, že by jí uvěřil. O této skutečnosti vědělo jen několik Deathstormových nejvěrnějších velitelů, kterými většinou byli, podobně jako její otec, vysloužilí vojáci. Mech v čele této skupiny rozhodně nevěděl nic o onom tajemství.