I Love MaTTem

Desátý Mattem

Vzbudila jsem se v nemocnici s mírnou bolestí hlavy.
Nevěděla jsem jak jsem se sem dostala nebo co se stalo a má zvědavost nešla uhasit vzhledem k tomu, že se v místnosti nenacházel nikdo, kdo by mi dal odpovědi. . Díky bohu netrvalo dlouho a přišel ke mně doktor, který mi okamžitě s  očekáváním řekl, co se stalo. Bylo jasné, že jsem si to nepamatovala. Dostala jsem totiž něčím opět po hlavě při cestě domů a opětovně tak utrpěla otřes mozku. Tentokrát díky bohu ale už nic dalšího.
„Jak se jinak máte slečno?“ „Celkem dobře. Mohla bych se jen zeptat jak dlouho zde budu a kde je Matyáš? Můj přítel, v té chvíli byl pravděpodobně se mnou.“ „Necháme si vás zde do zítra, vaše zranění nebyla nijak vážná-“ Na chvíli se odmlčel a já byla ráda, ze zde nebudu tvrdnout další tři měsíce.
„Oproti vašemu příteli, omlouvám se, ale byl v o dost horším stavu než vy. Ještě se neprobudil. A pokud se tak do měsíce nestane, budeme ho muset odpojit od přístrojů, je to přání jeho matky." „Je mi to líto." dodal a odešel. To mně taky. Slzy mi tekly proudem. Doufala jsem, že je to jen sen. Jen nějaká hloupá noční můra! Byla noc, i přesto jsem furt nespala. A ani jsem po spánku netoužila. Protože jsem věděla, že jakmile se probudím budu propuštěna domů, zatímco můj přítel bude- bojovat o život.
Další den se stalo to co se stát mělo. Já byla propuštěna a Matyáš byl stále v kómatu s vážnými zraněními, které se již však nedaly vyřešit ze strany lékařů.

O DVA DNY POZDĚJI

Již poněkolikáté jsem vstoupila do nemocnice. Již po několikáté se ohlásila na recepci. Již po několikáté jsem vstoupila do pokoje. Však poprvé za dva týdny se na mé tváři objevil úsměv, když jsem viděla Matyho jak se baví s obtíží s lékařem. „Ah, dobrý den slečno. Tušil jsem, že každou chvílí přijdete. Tak já vás nechám o samotě.“ Doktor se na mě mile usmál a já mu spolu s pozdravem poděkovala. „Ahoj.“ zašeptala jsem, jako bych se bála, že tohle je jenom sen, ze kterého se každou chvíli probudím a budu čelit nátlaku na srdce s tím, ze Maty je stále v kómatu. „Ahoj zlato.“ s obtíží se na mě usmál a rukou mi opatrně pokynul abych si k němu sedla. „Vypadáš strašně.“ „To ti teda pěkně díky.“ Jeho úsměv se ještě více rozšířil. Pomalu jsem se k němu naklonila a spojila mé rty s těmi jeho. Tohle mi chybělo.