I Love MaTTem

Dvacátý druhý Mattem

Celou obřadní síní se rozlehly výstřely a křik všech přítomných.
Otočila jsem se a viděla nějakou osobu v černém oblečení. Může mi někdo sakra říct, jak mám poznat, kdo to je?
Cítila jsem ukrutnou bolest v hrudníku, ne-li v srdci. Nedalo se to vydržet.
Moje dřív bílé šaty začaly nabírat rudé barvy, na černém saku mého manžela však krev nebyla tak výrazná, ale věděla jsem, že tam je.
A poté- jsem upadla do bezvědomí.
Znáte ten pocit když chcete křičet, ale nemůžete? Chcete se podívat co se děje, ale nemůžete?
Ne? Já ano a věřte mi. To nechcete zažít. Byla jsem bezmocná, opět.
Necítila jsem nic, už ani tu bolest, ani slzy na mé tváři. No prostě nic.
Strašně jsem si přála mít Matyho u sebe, nešlo to, nešlo já vím. Vypadalo to všechno, jako kdybych spala, začalo se mi "zdát" o mé babičce. Chce abych šla s ní, chce mě vidět, chce mě mít navždy u sebe a já ji taky. Neuvěřitelně mě bolelo, když v mých deseti letech zemřela, ale už je to dávno.
Nejdřív jsem nechápala pointu toho snu, ale došlo mi to. Sice až pár minut po tom, ale došlo mi to.
Babička mě chce u sebe, chce abych byla anděl, abych byla opět s ní. Tentokrát však navždy.
Nechci opustit přátele ani Matyaše.
Kdybych si tedy vybrala babičku, moje srdce přestane pracovat a přístroje na které jsem zřejmě napojena, začnou nepřerušovaně pípat a budou ukazovat pouze rovnou linku.
Kdežto kdybych si vybrala přátele a Matyáše, je zde možnost, že boj s mými zraněními zvládnu. Nevím totiž jak na tom jsem, ale budu bojovat. A určitě to nebudu vzdávat.
Dejte mi chvilku na promyšlenou...

MATY

Ležel jsem na lůžku, v nemocnici a nevěděl co se děje. Byl jsem napojen na několik přístrojů, obvazy jsem měl snad všude. Chtěl jsem se posadit, ale hned při prvním pohybu mnou projela ukrutná bolest a zároveň silný tlak v hrudníku.
A jo vlastně, on mě trefil...
No počkat- co je s Ellie?! V hlavě se mi začala objevovat vzpomínka na střelnou ránu těsně u jejího srdcr.
Chtěl jsem někoho zavolat, ale neměl jsem na to dost síly. Chtěl jsem se zeptat na Ellie, ale neměl jsem jak.
Tak znovu, ležel jsem na lůžku, a pozoroval pavouka v rohu místnosti. Co zatraceně dělá pavouk v nemocnici.
No to je jedno dál. Nebyl jsme to já, bylo to jen tělo bez duše. Najednou do pokoje přišel doktor, myslím si že můj vystrašený pohled ho musel asi hodně pobavit. A ne nebojím se toho pavouka!
Začal se mě vyptávat na otázky jak se mám a podobný věci, který ho vlastně stejně vůbec nezajímaly. Jak se asi můžu mít když mi umírá manželka?
Neodpověděl jsem mu a jen nasadil ten pohled, kterým jsem ho v podstatě posílal do určitých míst.
On nasadil nechápavý pohled. A taky nic neřekl.
N

ěco nakonec napsal do těch papírů a mně chvíli ignoroval. „No nic, myslím, že vy se mnou jen tak komunikovat nebudete. Tak vám alespoň povím něco o paní Tomkové, jestli vás to tedy bude zajímat." V tu chvíli mě přestala zajímat sakra hodně fešná pavučina, kterou ten pavouk uvařil a začal jsem vnímat doktora. Ten se na mě podíval a začal.

„Paní Tomková je zatím stabilizovaná, ale nevíme jak dlouho to vydrží. Její šance na přežití je tak 30:80. Kulku jsme jí sice už vyoperovali, ale srdce je ohledně tohoto velmi citlivé. Toť asi vše, nějaké otázky?"
S

e mi zdá že ten umí matiku přibližně stejně jako já.

„Ne nemám žádnou otázku, děkuji" odpověděl jsem mu. Celkem klidně. Kdybych však stál, s největší pravděpodobností bych šel k zemi.
To se nemělo stát!

ELLIE

Co teď asi dělá Maty, já chci za ním, chci ho mít u sebe. Jo, vidíte správně, vybrala jsem si jeho, promiň babi. Je mi to líto. Ale ještě není jasné, že tento boj vyhraju.
„Však já už to zařídím." moje zavřené oči byly teď až přehnaně moc otevřené. Ten hlas znám, ale...počkat. „Babi?“
„

Hádáš správně, zlatíčko. Nevím jestli tě bavilo dávat na výběr sama sobě, ale bylo ti to k ničemu. Jedinej kdo tady teďka rozhoduje jestli půjdeš za mnou nebo za tím tvým je jen na mně. Takže zlato dávám si 15 minut na výběr kam tě pošlu ano? Domluveno! Měj se!"

Moc dobře jsem věděla, že snaha bojovat pro tentokrát již ztracená.

„Ahojky, já jsem zpátky a jsem rozhodnutý, mám dobrou zprávu. Tedy pro mě!"Snad nikdy jsem neviděl babičku v tak dobré náladě. „Ne, prosím."
„

No já nevím jak to máš ty, ale ty jsi mi chyběla těch 11 let! To je doba! Uvidíme se!" Nevěděla jsme co na to odpovědět. Nechtěla jsem odpovídat vůbec. Věřila jsem tomu, že je to jen sen. Jen pouhá noční můra, to je vše. Teda až do chvíle než mi to všechno do sebe začalo navazovat.

Z přemýšlení mě však vytrhla jedna jediná věc, pípání přístrojů.
S

tále jsme tomu nevěřila. Chtěla jsem mít chladnou hlavu, ale v u dobu to nešlo, co Maty? Nela, Olívie, Nikolas a Honza?
Přestala jsem si naposledy myslet, že je to sen, ve chvíli kdy mě opustili všechny city. Nic jsem necítila, nevnímala. Prostě nic, věděla jsem, že tohle je konec. Sbohem.

MATY

Do mého pokoje přiběhl další doktor. Už jsem čekal otázky tipu jak mi je a připravoval se pozorovat pavouka, který se mezitím přestěhoval do druhé strany místnosti, ale ve chvíli, kdy doktor prohlásil: „Máme pro vás špatnou zprávu." jsem změnil úhel pohledu.
S

lzy jsem už neudržel, měl jsem jasno, že Ellie zemřela.
Kdyby mě teď někdo viděl a nevěděl o co se jedná, asi by si myslel, že mám epileptickej záchvat. No přece jen, nebyl jsem od toho daleko.
Doktor mi sdělil upřímnou soustrast, i když si nejsem jistý jestli byla úplně upřímná a já mu kývnutím hlavy poděkoval.

DALŠÍ DEN

„Dobrý den, je dobře, že jste vzhůru. A překvapivě to vypadá, že dobré nálady. No přišel jsem vám oznámit, že pokud se váš stav nijak nezhorší. Tak budete moci zítra podepsat reverse a jít domů. Ale musel byste se šetřit. A hlavně nesportovat." „Taky vás zdravím, děkuji za zprávu. Pokud je to vše, na shledanou.“ Odsekl jsem.