Isoldika \POZASTAVENO\

11. kapitola Čarodějčina láska a královnin vztek

Princezna Beatrice se protáhla a pomalu se posadila. Sluneční paprsky ji zašimraly na tváři. Vrávoravě se postavila a zářivě se usmála, aby přivítala nový den.

Lydia zuřila.
Myslela si, že má všechno pod kontrolou, jenže včera v noci se lady Acindia i s Maiou, o které si myslela, že s tou malou holkou jen soucítí, vypařila (nebo fyzikálně správně vysublimovala).
Nejprve použila vyhledávací kouzlo na Maiu, protože měla k dispozici některé předměty z její minulosti, jenže to, jak očekávala nezabralo. Na Maiu nikdy nic takového nezabíralo, tak proč by mělo teď. Potom to zopakovala i na malou lady z Lyenossu. Pokud ví, tak nejde použít zastírací kouzlo na někoho jiného než sebe, a bránící kouzlo by ucítila a přemohla. Tohle bylo něco jiného, jakoby Acindia vůbec neexistovala.
Lydia si nebyla jistá, jestli není něco v nepořádku s jejími schopnostmi, a proto zkusila zjistit, kde se nachází Leila, její komorná. Byla v hradní kuchyni.
Možná to závisí na vzdálenosti.
Tentokrát vyhledala lady Thaliu Andarrunskou. Zkrátka byla první, kdo jí přišel na mysl. V tom taky nebyl problém.
Bylo možné, že Maia přišla na způsob, jak uchránit někoho jiného než sebe, nebo měla princova snoubenka nějaké zvláštní schopnosti, o kterých nikdo nevěděl?
"Vaše Veličenstvo," vtrhl dovnitř velitel královské gardy. "Jeden z mých vojáků, Assan z rodu Vincellů, zmizel."
"Cože?!" vybuchla Černá dáma.

Mala pohlédla do zrcadla a řekla té hrdé dívce za skleněnou deskou: "Velitelka královské gardy, to zní dobře."

Lea se zamračila.
Musela si ověřit své domněnky, jenže její člověk nasazený na místě, z kterého přicházely zprávy, co jí teď připadaly nejdůležitější nebo aspoň druhé, se už víc jak měsíc neohlásil.
Trápilo jí to. Byl to jeden z jejích nejlepších mužů a krom toho přece slíbila jeho matce, lady z Vincellovy věže, i když je to už hodně dávno, že se o něj postará.
"Dobré ráno," vešla dovnitř Sonia, její nová komorná. Opravdu byla královně Gabrielle podobná.
Lea strávila na královském dvoře se svou tetičkou téměř celé dospívání. Pamatovala si přestože jen mlhavě, jak byla veselá a trochu baculatá. Na ramena dlouhé, tmavé vlasy.

Evanesca rychle skládala a rovnala své šaty do brašny, věděla, že si toho nemůže vzít moc, ale s některými věcmi se prostě nechtěla rozloučit.
Věděla, že si musí pospíšit. Mala byla jako lev, stejně smrtící jako zuřivá. Jenže Lydia byla podobná spíš zmiji, rychlá a nenápadná.
Netušila, jestli už teď ví, že ji zradila, že dala přednost něčemu, co ještě donedávna považovala za výmysl, před jasnou vizí, před něčím, o čem snily jako děti, toužily jako ženy. Byla to otázka cti a vlastenectví a ona si radši vybrala mýtus. Smrtelného a slabého lidského tvora před svým národem, svou krví.
"Nes," ozvalo se ztichlým domem.
Evanesca sebou trhla. Vůbec si nevšimla, že vešel do místnosti. Byl tak zabraná do vzpomínek na místo, které jí bylo víc jak 10 let domovem, že nezaregistrovala, když dovnitř vešel ten, kvůli němuž se teď loučila.
"Tiere," usmála se.

Lydiiny komnaty hořely, zuřivé plameny olizovaly stěny, celým pokojem se ozýval praskot ohně.
A uprostřed toho seděla Lydia, vlasy rozevláté, tvář zlostně zkřivenou.
"Jak jsem mohla být tak naivní,"syčela. "Jak jsem jí mohla věřit?"
Po tváři se jí skutálela jedná horká slza a potom další a další. Černá dáma, královna Isoldiky se rozbrečela.
Vzpomínala na ty časy na akademii. Na tolik veselých a šťastných zážitků.
"Co jsem udělala špatně?" ptala se přes slzy sama sebe.
Vždyť jim dala nový domov, dala jim moc a postavení, byla jim matkou i sestrou. Tolik toho pro ně obětovala.
A oni jí teď opustí. Nejdřív Maia, sice ji chtěla zabít, ale to nemyslela vážně. Dala přednost děvčeti, které zná sotva patnáct let, před Lydií, svou nejstarší a dlouhou dobu jedinou kamarádkou.
A teď Evanesca. "Proč?" zajíkla se Lydia.

S láskou
Vaše Knihomolka
Mřenininininka