Po pár týdnech Micku zase někam vzali a když se vrátila, už to bílé na noze neměla. Byla jsem ráda, protože nás zrovna popadla dlouhodobá nálada praní. Pořád jsme otravovali mamku tím, že jsme lovili její ocas. Postupně jsme si dovolovali drápat i lidi, a mamka si stále myslela, že nás to přejde. My jsme věřili v pravý opak, protože jsme mysleli, že jsou to nejlepší léta co známé. Také jsme začali prozkoumávat ostatní pokoje, byla to zábava vyzkocit na postel a tam se uvelebit. Máma nás nikdy nemohla najít, protože jsme usnuli pod polštáři. Větší člověk nás vždycky vzal do náruče a dlouho nás hladil. Na malého člověka jsme si dávali pozor, měl menší postel, na kterou se dalo lépe vyskočit, ale my jsme radši vylezli na postel většího člověka, než abychom riskovali zauzlovaná střeva (které se zauzlují špatným bráním za bříško). Bylo nám moc dobře, jenže jak se říká nic netrvá věčně...
Další kapitola, na neděli. Týdenní vydávání kapitol nebude pravidelné, dle mého budou častěji.
Zavřete oči odcházím.
Lisa
Ps: vydala jsem novou knihu Příběh ze severu. Tak se na ni koukněte
ČTEŠ
Život v kůži koťátka
Losowepřemýšleli jste někdy nad tím jak se cítí malé koťátko. Tady jsi můžete přečíst jak se vyvíjí život malého koťete Tečky.
