Tears for fallen

1.

Řeknu vám, že to začalo nevinně. Prostě jsem šel jako vždy do školy a najednou bum! Můj vesmír se totálně zhroutil! Ne dělám si srandu. Jen jsem se tak trochu zapletl s dost nebezpečnými lidmi. To jsem celý já. Magnet na průsery, vyvrhel společnosti a debil všeho druhu. Co k tomu víc dodat? Nejspíš nic. Nad vodou mě drží mí dva nejlepší kamarádi. Lars Garrison a Leslie Wilson. Jsou podobné povahy jako já, takže si je dokážete představit.

Teď zpět k tomu osudnému dni. Byla polovina října a já se jako vždy vzbudil s obrovským zklamáním, že škola ještě nevyhořela. Ne, že bych byl totální loser, minulý rok jsem měl chvalitebné známky. Škola mi prostě nějak nepřirostla k srdci, mnozí z vás se mnou určitě soucítí. Jako vždy mi trvalo docela dlouho než jsem se nachystaný doplahočil do kuchyně. Musel jsem se osvěžit a proto jsem si dal na začátek ledovou sprchu. S mokrými vlasy jsem se posadil ke stolu a můj strýc Matthew Rodríguez přede mě položil talíř s omeletou. Poupravil jsem si brýle a s povzdechem se usmál.

"Dobré ráno," zazubil jsem se na strýce a on mi to samozřejmě opětoval. Proč s vlastně žiju zrovna s ním? Rodiče zemřeli při autonehodě před šesti lety. Jeli zrovna z plesu, když do nich narazil kamión. Ten řidič za to nemohl, dostal infarkt. Byla to prostě jen zasraná náhoda.

"No dobré ráno divím se, že jsi vůbec vylezl z postele. Píšeš dnes snad nějaký test?" s úsměvem se opřel o kuchyňskou linku a vzal si kafe.

"Jo, matiku si přece nemůžu nechat ujít," můj úsměv při zmínce o testu mírně opadl a raději jsem se věnoval snídani.

"Ale můžeš, už tak máš velkou absenci skoro ve všech předmětech. Hádám, že Lars a Leslie jsou na tom úplně stejně, že?" zvedl tázavě jedno obočí, což vykouzlilo na mých rtech široký úsměv.

"Hádáš dobře! Ale máme k tomu důvod. Škola je prostě zlo," po těch slovech jsem do sebe naházel zbytek talíře. Jako slušně vychovaný jsem po sobě uklidil a schoval si svačinu do batohu.

"Snaž se dnes prosím zdržet se jakýchkoliv problémů. Už mě nebaví být častým hostem v ředitelně," ušklíbl se a usrkl si z hrnku.

"Neboj, však mě znáš. Snažím se do ničeho nenamočit," přehodil jsem si batoh přes rameno a vydal jsem se vstříc peklu. Po cestě se ke mně jako vždy připojili mí přátelé.

"Hej! Tak co to bude dnes, hm? Nevykašleme se na to a nepůjdeme zas na naše místo?" věčně usměvavý Lars byl vždy pro jakoukoliv srandu. Dokonce i Leslie, jenže ta byla většinou ta nejrozumnější z nás.

"Zapomeň, Larsone! Po tom co se stalo naposled jsem musela aspoň slíbit, že budu dodržovat do konce školního roku docházku," mírně našpulila své plné rty. K tomu co se stalo naposled... nějak se nám podařilo vytopit chlapecké i holčičí záchody v druhém patře. Neptejte se jak jsme to dokázali, byla to prostě jen menší nehoda.

"Škola končí za měsíc, to by jsme mohli zvládnou. Musel jsem slíbit Mattovi, že se budu snažit držet se dál od průserů," usmál jsem se na oba a po chvíli jsme dorazili do cíle. Tehdy jsem ještě netušil, že se namočím do něčeho mnohém většího.

Jakmile jsem dorazil ke své skříňce, našel jsem přilepený vzkaz od našeho učitele dějepisu pana Harrise.
'Pane Rodríguezi,
přijďte ke mě do kabinetu hned po angličtině. Byl jste s radostí zvolen jako nosič pomůcek. Tak si pospěšte!
Mgr. Logan Harris'
Otráveně jsem si povzdechl a hned jsem to strčil pod nos Larsovi.

"To je nespravedlnost. Beztak mě chce potrestat za tu křídu," ušklíbl jsem se a Lars se rozesmál na celé kolo. Leslie mu vzkaz vytrhla z ruky a jen tak tak zvládla zadržet výbuch smíchu.

"Ber to jako vykoupení. Harris nedává moc šancí na nápravu," prohodil Lars hned po tom co se uklidnil. Vzal jsem si věci a naštvaně jsem zabouchl skříňku.

"Vykoupení? Vždyť ponesu nejméně tisíc věci!" zamračil jsem se a dorazil na své místo. Angličtina ještě nebyla to největší zlo, to matika. Tady byste na to potřebovali exorcistu. Nicméně jsem jako vždy nedával pozor. Z mého přemýšlení mě dostala potřeba si odskočit. Po chvíli dohadování s panem učitelem jsem byl nakonec puštěn. Zrovna jsem chtěl zahnout, když můj zrak postřehl malé dění na parkovišti. Poznal jsem hned Jacka Bakera a Williama Campbella. To víte, když vám jednou strčí hlavu do hajzlu tak si je snadno zapamatujete. Avšak co mě ještě více zaujalo byla dívka. Fakt pěkná dívka...s andělskými křídly. Dost blbý, když je Halloween až za dlouho.

"Co to?" zašeptal jsem, když se ta křídla pohnula. Očividně se hádali. Kluci nebyli vůbec překvapeni, že má křídla. Přemýšlel jsem tak moc nad tím, jestli není ve škole náhodou nějaký maškarní večírek, když se ty tři páry oči zaměřily na mě. Nebylo to příjemné a tak jsem si raději zašel na ten záchod. Jakmile jsem se vrátil do třídy, byl jsem ještě víc mimo než před tím.

"Hej, Země volá Cartera! Jdeš teda za Harrisem?" někdo do mě šťouchl. Otočil jsem se na dotyčnou osobu a tou byla samozřejmě Leslie.

"Hm? To už zvonilo?" mírně jsem se zamračil a rozhlédl se kolem sebe. Opravdu to tak bylo.

"Jo, hele jsi v pohodě?" v jejím hlase se mísilo pobavení se starostí.

"Jsem. No nic, musím jít," vrhl jsem na ni rychlý úsměv. Pobral jsem si všechny věci a zmizel jsem z učebny světelnou rychlostí. Aniž bych si to uvědomil, tak jsem se ocitl před Harrisovým kabinetem.

"Ah, dobrý den, pane Rodríguezi. Jdete za panem Harrisem nebo za mnou?" ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočil a spatřil mou učitelku zeměpisu paní Mitchell. Upřímně je to jedna z nejlepších učitelek.

"Dobrý den, jdu za panem Harrisem. To víte, dnes jsem dostal roli otroka já," pousmál jsem se na ni a ona se zasmála.

"Typické, no tak Vám přeji hodně štěstí," poté se obrátila a někam odešla. S povzdechem se se otočil zpět ke dveřím a bez zaklepání jsem vešel.

"Vy neumíte klepat, že?" prohlásil usměvavý Harris. Největší šok pro mě, ale bylo když jsem spatřil Jacka a Williama. V ten moment mi v hlavě naskočilo jen jedno: A kurva.

---------------------
Zdravím všechny!
Doufám, že se vám tenhle příběh bude líbit!
Mám s tímhle projektem velké plány a tak doufám, že se dostane do vašich srdcí jako série Cursed children🎈
Přeju krásné čtení!
🎈Broken_Maya♥️