Kvítek [SasuSaku CZ]

Kapitola 1.

„Nechápu, jak můžeš být tak klidný." Houkla jsem na sedícího Takashiho a probodla ho pohledem.
Zatímco můj starší bratr usrkával horkou tekutinu, já měla co dělat, abych se nezbláznila. Sama jsem se napila svého čaje a nervózně chodila po místnosti dokolečka.
A ptáte se, proč tak vyvádím? Dneska mám totiž zpívat v matčiným podniku. To vlastně není žádná novinka, hrajeme tu obvykle už asi přes půl roku. Restaurace spojená s kavárnou obohacená hudebními vystoupeními nám zůstala po tátovi, který tu sám dřív vystupoval. Býval totiž kdysi velká osobnost. Měl kapelu zvanou Witness a nebyl nikdo, kdo je neznal. Hlavně tady v Konoze. Jejich hudba byla opravdu výborná, dokonce i teď si ji občas pouštím na deskách. Živého koncertu, jsem se bohužel nikdy nedočkala, jelikož otec zemřel před 18 lety při autonehodě.

Ale zpět kvůli tomu, proč jsem tak nervózní. Moje kytara je rozbitá. Docela vtipné, že jo? Zhruba hodinu před koncertem. Absolutně nechápu, jak jsem to dokázala, ale prostě nefunguje. Takashi je v pohodě údajně proto, že vymyslel super záložní plán a koncert bude. Ve snu by mě nepadlo, že mi tím jeho výmyslem málem přivodí infarkt.
„Kdo, že přijde?!" Zařvala jsem na svého bratra, až mi málem praskla žíla na čele.
V tu chvíli se otevřeli dveře do naší takzvané backstage, neboli místnosti, kde s bráchou často hrajeme.
„Čau Takashi, tak tady to máš." Postavil před Takashiho obal s kytarou a slabě se usmál.
Můj bratr mi totiž zapomněl oznámit, že jeho plán je půjčení kytary od jeho spolužáka z vejšky Sasukeho Uchihy. Do toho kluka jsem už jsem bezmála čtyři léta zakoukaná. Paradox je v tom, že jsem s ním nikdy neprohodila víc jak dvě věty. Navíc jsem ho nepoznala v úplně dobré situaci.

Flashback

Sakra, Hinata mě zabije, jestli přijdu pozdě. Přidala jsem tedy na chůzi, respektive jsem zvýšila svoje tempo běhu. Nějak jsem nekoukala před cestu a v tu chvíli jsem zažila tvrdý náraz.
„Panebože, moc se omlouvám!"
Srazila jsem se s člověkem, který právě vycházel ze dveří kavárny. Byl tak o hlavu větší než já a taky nadpozemsky krásný.
„Ty jsi ale pěkný kvítko." Odpověděl mi se smíchem a snažil se vstát. Nakonec promluvil, že se nic nestalo, ale ať si dávám příště větší pozor.

End flashback

Byl milý, ale dlouho se se mnou nezdržoval, zřejmě taky proto, že mě v tu dobu bylo čtrnáct let a on vypadal tak na osmnáct.
Od té doby jsem ho často potkávala, ale nikdy nebyla šance s ním mluvit. Navíc měl přítelkyni a co by asi od malé holky, jako já očekával. Takashi samozřejmě netuší, že k němu chovám určitě sympatie, proto mi logicky nic neřekl. Možná mě ale měl připravit, protože bych alespoň teď mohla udržet rovnováhu a z mých kolenou jsem nemusela mít želé.
„Jsi v pořádku?" Uchopil mě svými silnými pažemi a posadil na pohovku. Jeho onyxové oči na mě starostlivě koukali. Panebože, asi se rozteču. Jsem jak zamilovaná puberťačka. Moje hlava by se dala přirovnat s rajčetem – stejně červená. Takže se na něj nemůžu ani podívat, jinak by pak určitě vybouchla a všude byl rajčatový protlak. No dobře, tenhle vtip se mi moc nepovedl, ale jak mám taky normálně přemýšlet, když na mě civí kluk mých snů?!

„Uhm, jo d-děkuju." Vykoktala jsem se sebe, celá vykolejená.
„Sasuke, tohle je má mladší sestřička Sakura, myslím, že jsem ti o ní ještě neříkal..." Zamyslel se Takashi.
Haha, moc vtipné bratře.
„Pche, říkáš to jako by mi bylo deset." Vyčetla jsem mu pohledem oslovení mladší sestřička.
Možná se vám teď zdá, že s Takashim hodně bojujeme, je to ale naopak. Rádi se popichujeme, ve skutečnosti nevím, co bych bez něj dělala.
„Rád tě poznávám Sakuro."
„Myslím, že bys měla více pít." Zareagoval na mojí skoro ztrátu vědomí.
Takashi hned samozřejmě stihl odpovědět místo mě a vyžvanil, jak jsem nervózní a co víc, ještě Sasukeho pozval, ať si nás přijde poslechnout. To bude paráda, až budu polovinu svých písniček zpívat a snažit se mu nedívat do očí. Většina je totiž věnovaná jemu. Nečekané, že?
Sasuke nám popřál hodně štěstí a odebral se do části podniku, kde se koncert koná. Na poslední chvíli se ještě zasekl ve dveří a zadumaně nás pozoroval.
„Mimochodem- „
„Mám pocit, že už jsem tě někde viděl..........Ty vlasy jsou pravý?" Poukázal na mně a nazvedl obočí. No jo, nějak jsem zapomněla dodat, že nevlastním obvyklou barvu vlasů. S růžovou barvou se asi jen tak někdo nerodí, co?
„Sasuke, ptá se každej! Nevím, čím jí máma v těhotenství krmila, když se jí na hlavě urodilo toto." Rozesmál se Takashi a rozdrbal mi moje po pas dlouhé kadeře.
„Takashiiiii!" Zazuřila jsem a moje tvář opět nabrala červenou.
„Alespoň se neztratí" podotkl Sasuke a konečně odešel. Ihned jak jsem měla jistotu, že se dveře zaklaply, začala jsem bušit do Takashiho, co mi to provedl.

Ten naštěstí ani neměl čas přemýšlet, proč to dělám, jelikož jsme museli jít vystoupit.
Všechno bylo připravené. Já seděla na menší stoličce a ruce se mi neskutečně potily, že jsem ani kytaru nemohla pořádně uchopit. Hlavně taky díky tomu, že to byla Sasukeho kytara. Takashi mě doprovázel na klavír a pak i na bubny. Zapomněla jsem dodat, že je multitalentovanej. Zřejmě po tátovi.

Lidí bylo celkem dost. Už si na nás zvykli a rádi se vraceli. Podniku to celkem i vynášelo, což byl taky jeden z důvodů, proč jsme se s Takashim rozhodli zde hrát. Navíc je to příjemné odreagování místo školy a procházení se po place.
Prsty jsem se dotkla strun na kytaře a zahájila koncert písní Jsem.

Místy v krajinách
stopy v cizích tvářích
v podvědomí
strach
jsem

Teplem v peřinách
střepy pod polštáři
už ne sebevrah
jen člověk
beze jmen

Když mi odpouštíš
pohybem dlaní probudíš den
ale nejsi blíž
jen připomínáš
kým jsem

A tak to trvalo zhruba hodinu a půl. Skoro při každý písničce moje oči samozřejmě zabloudily nedopatřením do Sasukeho černých tůní, ze kterých jsem nedokázala nic vyčíst. Tak nějak mě ale uklidňovali a dodávali odvahu. Mělo to jedno plus. Aniž by totiž cokoliv tušil, mohla jsem sdělit svoje pocity k němu přes písničky.

Když koncert skončil, mamce jsem ještě chvíli pomáhala na baru, jelikož jsme měli dnes opravdu narváno.
Viděla jsem, jak je unavená, tak jsem jí raději poslala spát. Super bylo, že se nemusela trmácet daleko domů, vzhledem k tomu, že jsme měli vchod do bytu hned vedle. Chvíli jsem jí uklidňovala, že to zvládnu a Takashi podnik zavře.
Jak jsem slíbila, tak jsem udělala a po chvíli se už chystala k odchodu. I když cesta byla jen přes již zmiňovanou uličku, venku celkem foukalo, takže jsem se pro jistotu zabalila do svého šedého kabátu.

„Máš hezký hlas." Ozvalo se za mnou, když jsem zavírala dveře. Sasuke, toho bych poznala snad všude.
„U-hm, díky." Zakabonila jsem se a cítila jsem, jak se mi zbarvují líčka.
„Takashi to jen zkontroluje a hned je tady, jestli na něj čekáš." Jasně, že na něj čeká, na koho by tak asi čekal. Jsem husa.
„A moc děkuju za půjčení kytary." Dodala jsem
„Není zač, měj se kvítku." Kvítku? Zarazila jsem se nad oslovením, ale vzhledem k tomu, že moje nohy už šli napřed, nevěnovala jsem tomu dál pozornost a jen na něj mávla rukou.

To byl tak namáhající večer, že jsem se těšila, až se zabořím do postele a dlouho nevylezu. Horší je, že do mojí mysli se pořád vkrádala jistá osoba s havraními vlasy, v uších mi znělo měj se kvítku a srdce mi tlouklo jak o závod. Je možné, že si mě pamatuje? Budu mít ještě vůbec příležitost s ním mluvit? S myšlenkou na něj jsem usnula.