Kvítek [SasuSaku CZ]

Kapitola 2.

Po náročnějším víkendu přišlo pondělí. Cítila jsem se už trochu líp, hlavně proto, že konečně skončili podzimní prázdniny a já uvidím mojí nejlepší kamarádku Hinatu. Těšila jsem se, až ji všechno vylíčím. Akorát před branou školy, jsem zahlídla její tmavé vlasy, vlající ve větru.

„Hinatoooo!" Rozeběhla jsem se za ní, aniž bych si uvědomila, že není sama.
„Sakurooo! nebudeš tomu věřit, ale potkala jsem ho na prázdninách." Uculila se celá červená Hinata. Osoba stojící a obímající mojí nejlepší kamarádku byl Naruto. Poslední půl rok o něm furt básnila. Shodou okolností, je to také nejlepší kamarád Sasukeho. Bingo. Jestli s ním teď Hinata chodí, jakože to tak vypadá, mám možná ještě šanci se se Sasukem potkat tváří v tvář.
Vzhledem k tomu, že jsme chvátaly na hodinu, stihla jsem se s Narutem seznámit jen v letu. Vypadal moc fajn, na můj vkus možná až hyperaktivní, ale na Hinatě bylo vidět, že je opravdu šťastná.
Možná taky proto, mě celý den ve škole nepustila ke slovu a musela mi popsat, vše do nejmenšího detailu. Přála jsem jí to, to ano. Zároveň jsem se cítila ve svém srdci nějak nenaplněná.
„Naruto se zná moc dobře se Sasukem, nemám-„ Zarazila jsem ji v půlce věty, když se chtěla rozpovídat o tom, že by mi ho Naruto jakože nenápadně dohodil.
„Panebože Hin, jen to ne. Stačil mi bohatě víkend." A tak jsem jí konečně popsala já, co se mi přihodilo a jak moje srdce zaplesalo, jen díky tomu, že jsem mu omylem spadla do náruče.

Zbytek dne probíhal v celku jako obvykle. Po škole jsem šla pomáhat mamce do podniku a Hinata se klasicky přidala.
Mamka si dneska odpoledne potřebovala něco zařídit, takže jsem obsluhovala sama. Všechno jsem zvládala, protože nebylo tolik lidí a kdyby ano, Hinata by mi určitě pomohla. Moc toho nenamluvila, pořád něco psala na mobilu a občas jsem slyšela její uchechtnutí.
Hinato, doufám, že nemáš něco za lubem.
„Dobrej." Otevřeli se vchodové dveře a vevnitř stály čtyři kluci. Byli dost zvláštní.

Doufám, že nebudou dělat problémy, pomyslela jsem si, když jsem je šla obsloužit. Občas se stalo, že sem nějací lidé přijdou otravovat. Situaci většinou zachrání Takashi. Bohužel dneska tu není. Povzdychla jsem si a vyrazila v číšnické zástěře k nim.

„Dobrý den, budete si přát?"
Objednávali si jednoho panáka za druhým. A když to bylo už celkem nepříjemné, rozhodla jsem se jim další už nenalejt.
„Už končíte." Podotkla jsem
„To my si určujeme, kdy skončíme, koukej nám dát další rundu..." Kváknul opilecky ten rudovlasej.
Tady asi končila sranda, budu je muset donutit zaplatit a vykopat. Bohužel vypadají celkem silně a já jsem tu s Hinatou sama, takže to nepřipadá v úvahu.

„Ještě by si nám kočičko mohla zabrnkat na tu tvojí kytaru soukromej koncert, jako včera." Žvástnul ten vlevo.

Skvělý, matka si pustila dovnitř tyhle opilce? I když já mám co říkat, dneska jsem je obsloužila taky.
„Dneska nehraju." Odsekla jsem a začala uklízet panáky a další sklo na podtácek.
„Už vám opravdu nenaleju. Byla bych ráda, kdybyste zaplatili." Naléhala jsem

Hinata se radši krčila v pozadí a jen přihlížela situaci.
„Slyšela jsi dobře? Ještě jsme neskončily." Drkla do mě prudce ta červená hlava, až sem se bouchla hlavou o okraj baru a i s táckem skla se skácela k zemi. Střepy mi zanechali na rukách pěknou paseku.

„Panebože, Sakuro! Jsi v pořádku?" Zakřičela roztřesená Hinata.
Cítila jsem nad hlavou točící se hvězdičky a prudkou bolest
V ten okamžik se, jak z nějakého filmu rozrazily dveře, dovnitř vešli dvě osoby, vypakovali opilce ven a dokonce je donutili i jejich útratu zaplatit.
Nestihla jsem ani postřehnout, jak se to všechno událo. Bylo to strašně rychlé.

„T-Takashi, konečně..." cítila jsem, jak mě zvedají dvě paže.
„Takashi je na cestě, kvítku." Zase to oslovení. Prudce jsem otevřela oči. Zelená se vpíjela do černých tůních.
„Pojď, ukaž mi, kde máte lékárničku. Ošetřím ti to...snad to nic vážného nebude."
Hlava mi tedy třeštila pěkně, ale byla jsem zřejmě při smyslech. Jen oslněná z mého zachránce.
Snad to tedy nic nebude.
„Ještě, že Hinata Narutovi napsala..."Podotkl Sasuke ošetřujíc mi ruce desinfekcí.
Zasípala jsem jak to štípalo. Hinatě jsem v duchu děkovala, že alespoň ten mobil jí byl tentokrát k něčemu.
„Díky moc Sasuke." Odmlčela jsem se. „Už po druhé."
Uchechtnul se a obvázal mi ruku.
„Takashi by tě měl asi víc hlídat." Prohodil jen tak.
„Má toho hodně a ani to po něm nemůžu chtít." Řekla jsem smutně. Přikývl a pousmál se.
Hinata s Narutem mezitím uklidily nadělaný nepořádek a během toho se přiřítil Takashi s mamkou. Samozřejmě, mě čekala stručná výpověď toho, co se událo.
Naštěstí se oba uklidnily a vše dobře dopadlo. Jen doufám, že ti čtyři se tady už neukážou.

„Jedno capuccino prosím." Postavila jsem šálek kávy před Sasukeho, který posedával u stolu s Hinatou a Narutem. Nadzvedl nechápajíc jedno obočí.

„No nekoukej na mě tak, dlužím ti to." Našpulila jsem zamračeně rty. Usmál se. Tak krásně až jsem myslela, že roztaju. Abych znovu nezkolabovala, radši sem si přisedla vedle mé kamarádky a tiše poslouchala, co právě její přítel Naruto vypráví. Moc soustředit jsem se nemohla, jelikož jsem cítila Sasukeho propalující pohled a navíc jsem taky přemýšlela nad tím, jestli si mě opravdu pamatuje.
Proč by mě jinak oslovoval kvítku? Až bude příležitost, musím se ho zeptat.