Společný úkol

124 6 3
                                    

Nad krajem pomalu mizela tma. Měsíc se stáhl daleko za obzor a nahradilo ho slunce, které zářilo ze všech sil. Ptáci vylétli z hnízd a začali zpívat, kúrolezové pomalu vylézali z dutin stromů a nad zapovězeným lesem se vznášel pár testrálů. V Bradavicích nastalo ráno.

Pohled Angeliny:
Vzbudily mě sluneční paprsky, které mě uhodily do očí hned jak jsem je otevřela. Kromě mě ještě všechny moje spolubydlící spaly.
Pomalu jsem vztala z postele a zadívala se ven z okna. Dnešek byl den přímo stvořený pro klidné sezení venku a čtení si knížky, nebo jen máčení si nohou v jezeru...
Z myšlenek mě probralo Kateino silné zachrápání. Po špičkách, abych ostatní nevzbudila jsem došla k objemné skříni, vytáhla z ní školní hábit a rychle se převlékla. Ještě jsem popadla hřeben a temné vlasy si sčesala do vysokého culíku. Naposledy jsem se podívala na spící kamarádky a s batohem na jednom rameni vyšla ven.
Ve společenské místnosti jsem potkala jen Deana, spícího na gauči vedle krbu. Proplížila jsem se kolem a než byste řekli famfrpál jsem byla na chodbě.
"Kam tak brzy mladá slečno?" ozvalo se mi za zády naštvaným tónem. Buclatá dáma na mě shlížela rozespalým pohledem který neznačil nic dobrého.
"Omlouvám se" zamumlala jsem a řítila se po kamenných schodech dolů.
"To je nevychovanost, vzbudit někoho takhle brzy, měl by se zavést čas, kdy se může opustit společenská místnost, a ne, aby si studenti běhali kdy a kam se jim zachce..." rozléhal se po chodbě nakvašený hlas, ale já jsem si jím nechtěla nechat zkazit den. Dnešek bude prostě skvělý!!!
Doběhla jsem až do knihovny, kde jsem si sedla ke stolu, dopsala poslední odstavec úkolu o odvarech z kouzelných rostlin a rozevřela si novou knížku, kterou jsem si koupila v Příčné ulici o jarních prázdninách.
Po nějaké době na chodbách postupně přibývali studenti a do knihovny se nahrnulo několik dalších lidí, kteří měli před vyučováním čas nebo si potřebovali něco dopsat.
Zaklapla jsem knížku, hodila jí do tašky a vydala se do proudu studentů mířících na hodiny. Já měla jako 1. dvouhodinovku přeměňování. Doběhla jsem do učebny, kde už na stole seděla kočka se skvrnami přes oči a přísně shlížela na postupně se plnící třídu. Konečně zazvonilo na hodinu a kočka ladným pohybem seskočila z desky stolu. Na zem ale dopadla v podobě zamračené Mc'Gonagallové, která s výrazem člověka, který by podle mě dokázal vraždit pohlédla na volnou lavici. Ty tupci zase jdou pozdě!

Pohled George:

"To zas bude průšvih..." Vzdychnul Fred. Řítili jsme se po chodbě a strkali do tašek pořádnou dávku bomb hnojůvek, které jsme si ráno sehnali. Měli jsme v plánu je odbouchnout Snapovi přímo pod nohama, až si to s tím svým nafrfněným pohledem vejde do třídy.
"Mc'Gonagallová po nás zas vyjede doslova jak kočka" ušklíbla jsem se. Nebylo to poprvé co jsme nestíhali dojít včas na hodinu. My jsme si s toho nic moc nedělali ale profesoři z nás přímo šíleli.
"Brý den paní profesorko!" Vykřikli jsme oba, když jsme rozrazili dveře a nahrnuli se do třídy. "Pardon za spoždění, měli jsme trochu moc práce." vysvětlil Fred a spiklenecky na mě mrknul. Sedli jsme si do lavic a vytáhli si učebnice, díky našemu "pořádku" už pěkně omlácené a otrhané.
Mc'Gonagallová se na nás podívala utrápeným pohledem, a po chvíli ticha promluvila ostrým hlasem, ze kterého se dalo lehce poznat, že nás nečeká zrovna hezký rozhovor.
"Pane Weasley a pane Weasley..." mluvila klidným ale přesto výhružným tónem. "To jste vážně tak neschopné stvoření abyste alespoň jednou nedokázali přijít včas?
"Ale my se opravdu snažili..." "To mě nezajímá!" Přerušila mě. "Myslím, a to nejen já," čím zřejmě myslela zbytek učitelského sboru "že vy jste naprosto stracený případ, ale jednou se snažit by vám opravdu neublížilo..."
Zatím co Mc'Gonagallová dál mluvila o tom jak jsme špatní žáci, zachytil jsem Angelinin pohled. Koukala na mě výrazem, který říkal něco jako Ty jsi vážně tupec Georgi...
Ten roztomilý naštvaný výraz jsem jí oplatil úsměvem, což jí ještě víc naštvalo a raději sklopila zrak zpátky do učebnice.
"takže dobrý průměr rozhodně nečekejte pánové." ukončila Mc'Gonagallová svůj projev.
Celá hodina probíhala nudně, jako obvykle. Když konečně zazvonilo, vypadli jsme ven, aby jsme byli pryč z dohledu profesorce, která nás stále pražila pohledem a raději jsme spěchali na jasnovidectví...

Pohled Angeliny:

No konečně! Ten den se vážně vlekl šnečím tempem, ale vyučování je u konce. Hned jak jsem dorazila na kolej, odložila jsem si tašku a v boční kapse našmátrala malou barevnou kabelku. Vypadala obyčejně a každý by si hned řekl, že se mi tam sotva něco může vejít. Ve skutečnosti jsem ji však trochu vylepšila zvětšovacím kouzlem, díky kterému se dovnitř vejde cokoliv, na co se jen dá pomyslet. Knihy, kytara, koště, prostě všechno! Jelikož jsem z ní zapomněla vyndat náhradní oblečení, stan a hygienické potřeby, protože jsme s rodinou před nedávnem byli stanovat, vše jsem v ní nechala, přihodila jsem jen mou novou knížku, pergameny s brkem a hůlku. Pečlivě jsem ji zavřela a vydala se na školní pozemky rovnou k jezeru. Chystala jsem se strávit příjemné a prostě dokonalé odpoledne, jen já sama...

Byla to už hodina, co jsem si četla, nebo přemýšlela o novém domácím úkolu z péče o kouzelné tvory. Ve dvojici, která se měla náhodně vylosovat, jsme měli společně najít jednoho kouzelného tvora, načrtnout jeho tělo a poté ho pečlivě sledovat a zapisovat vše o jeho chování, způsobu života, vnímání naší přítomnosti a tak dále... Zajímalo mě s kým budu ve dvojici... Už jsem se ani nesoustředila na text v knize a jenom koukala do jednoho místa uprostřed stránky. Snad budu s Katie, dohromady jsme opravdu sehrané.
Najednou jsem si však všimla něčeho, co mě z příjemných myšlenek vtrhlo zpět do reality. Zpoza stromu kousek ode mě vykoukla rudá čupřina vlasů a pihovatý obličej s darebáckým úšklebkem. Ještě tenhle mi tady scházel...

Pohled George:

"Čauky Angi" pozdravil jsem a opřel se o tlustý kmen velikého dubu. "Hádej co?" zašklebil jsem se a koukal na kamarádku, která ze mě asi nebyla úplně nadšená. Seděla na malé dřevěné lavičce, která ležela ve stínu stomu. Měl jsem chuť si k ní přisednout, ale to by mě asi umlátila knížkou, co držela v ruce.
"No nevím co je, a věř mi mě to ani nějak nezajímá." odsekla mi. Já ale nepolevil a mluvil jsem dál
"Víš, už byly vylosovaný ty dvojice na společný úkol..."
"Tak to teda děkuju za informaci, bez ní bych asi nepřežila." pronesla ironicky a znovu se začetla.
"Já jen tak náááhodou..." protáhl jsem a znovu se zašklebil, "že jsme spolu ve dvojici."

Zapomenuté přenášedloKde žijí příběhy. Začni objevovat