Zapomenuté přenášedlo

Stopy a vodopády

Pohled George:

   Vzbudil mě hlasitý zpěv ptáků, ozývající se kousek ode mě. Pomalu jsem se protáhl a posadil se na posteli. Po včerejším, dost namáhavém dnu a menší zkušenosti se stavěním stanu mě bolel každý sval. Koukal jsem do zářivé látky stanu a protíral si oči plné ospalků. Říkal jsem si, že to spaní ve stanu nakonec nebylo tak špatné a dokonce jsem díky dece nezmrznul... Tak počkat.
   Deku přece měla Angelina! Vytrhla mi ji a nechala mě na holičkách. Jenže když jsem se probudil, byl jsem přikrytý. Že by snad...?

   "Brý ráno." Přisedl jsem si ke kamarádce, kterou jsem našel dřepět před stanem. "Jak ses vyspala?"
   "Víš, že seš pěkně otravnej?" odvětila místo toho. Radši jsem se z ní nesnažil dostat normální odpověď a začal se vyptávat ohledně, podle mě dost zajímavé noci. "Hele," začal jsem nenápadně. "Jaktože jsem čirou náhodou usínal bez deky a probudil se přikrytý?" Poprvé za celé ráno se na mě podívala. Vypadalo to, že to není téma, které by se jí zrovna chtělo probírat, ale i tak odpověděla.
   "Nemohla jsem vydržet to tvoje neustálý převalování. Řekla jsem si, že tě buďto přikryju, nebo vyhodím ze stanu. Pak mi ale došlo, že jsi moc těžký a nechce se mi na tebe šahat, a tak jsem tě raději přikryla. Stačí!?"
   Z jejího tónu hlasu jsem pochopily že nemá cenu to dál rozebírat. Ve skutečnosti jsem si ale myslel, že to bylo jinak...

Pohled Angeliny:

   Zvedla jsem se z dřepu a vyrazila směrem k lesu. "A teď, když mě omluvíš, se půjdu projít." Prohodila jsem přes rameno a kolem stanu zamířila pryč od George. Potřebovala jsem si pročistit hlavu, a  zároveň přemýšlet, co dál. Zevnitř mě ale neustále zžírala myšlenka o včerejší noci. Nechápu, co se se mnou děje. Ten Weasleyovský tupec pro mě nemůže znamenat víc, než zbytečná přítěž.
     Zastavila jsem se. Ne. Co to... Vedle kolíku zataženého v zemi byl jemňounký písek a ... stopy?
   Sehla jsem se k zemi a zahleděla do místa, ve kterém byl jasně vidět otisk boty. Byl to jeden člověk, nebo dva? Stopy se proplétaly mezi sebou, a tak pořádně nešlo rozeznat, který otisk patří komu. Obešla jsem stan a zjistila, že šlápoty vedou z lesa.
   Někdo večer, vypadalo to že dva lidé, chodili kolem stanu. Zřejmě k nám přišli, obešli stan, a odešli zpět do lesa.
   "Děje se něco? Tváříš se, jako kdyby si právě spolkla tlustočerva." George se opět objevil vedle mě, a nechápavým, pobaveným pohledem na mě koukal.
   "No tak, copak je?" Zeptal se znovu, tentokrát vážněji. Beze slov jsem ukázala na písčité místečko vedle stanu. Zrzkovi z obličeje pomalu mizel úsměv a vystřídal ho strach.
   "T-to jsou stopy? Cizí stopy?" Nervózně přešlápl na místě.
   "Někdo nás v noci špehoval..." Koukala jsem směrem k lesu. Docházelo mi, jak nebezpečný tenhle "výlet" bude.
   "Okamžitě odsud musíme pryč. Zbal stan, já se poohlédnu po nejlepší možné cestě." Řekla jsem rázně a podívala se na něj, jestli souhlasí.
   Nemohla jsem si pomoct a ušklíbla jsem se. George se netvářil tak vesele a škodolibě jako obvykle, vypadal vystrašeně, dokonce mi ho bylo trošku líto.
   "Nooo," protáhl nenápadně, "neměli bychom se držet blízko sebe, kdyby se jednomu stalo něco, ne úplně příjemného? Navíc, nevíš, kudy kam. Mohla by ses ztratit, nebo by tě dokonce mohl někdo napadnout!"
   Ve skutečnosti se ale bál, že ho tady nechám samotného. Strašpytel.
   "Dobře, společně zbalíme stan a vydáme se někam na louku." Změnila jsem plán, když jsem se koukla do těch vystrašených zelených očí...

Pohled George:

   Společně jsme stan uklidili do malé taštičky. Díky Angelininým schopnostem kouzlení, narozdíl od mých jsme vše měli brzy hotové a mohli vyrazit po nenápadné polní cestičce. Mlčeli jsme, ale i tak jsem věděl, že nám v hlavě vrtá to samé. Ty stopy, a lidé, co nás v noci sledovali.
  
   "Jak dlouho ještě musíme jít? Už mě bolí nohy..." žbrblal jsem. Už jsem měl toho tichého chození až po krk.
   "Nekňourej, chováš se jak mimino!" odsekla Angelina a pokračovala v mlčení.
   "Tak by jsme si mohli dát alespoň sváču..."
   "Ne." Dostal jsem krátkou odpověď, po které už jsem radši nic neříkal. Tak to pokračovalo hodinu, hodinu a půl, dvě a půl, tři...

   "Voda!" Vykřikl jsem a běžel přes vysokou trávu směrem k malému lesíku. Kolem se čím dál hlasitěji ozýval zvuk kapek vody, řinčících o kameny. Jemné cinkání se postupně měnilo na šum, a z šumění na skoro ohlušující šplouchání vody.
   "Kam letíš?" slyšel jsem otrávenou Angelinu, která už sama sotva zvedala nohy.
   Odhrnul jsem vysoké křoví a spatřil naprostou nádheru. Přede mnou se rozprostírala malá lesní mýtinka, a hned za ní se do vzduchu tyčila vysokánská skála. Ze skály tekl obrovský vodopád, který následovně dopadal na malé blištivé kamínky, ležící v průzračném jezírku.
   " To je krása!" Ozvala se vedle mě černovláska. Já jen přikývl. Sebral jsem poslední síly, které se ve mě našly a rozeběhl se. Neřešil jsem, jestli to vypadá divně, jestli budu mít mokré oblečení, nebo jestli nastydnu, zajímala mě jen stříbřitá voda z jezírka. Ve vší rychlosti jsem se odrazil a po hlavě skočil do vody.
   Polil mě příjemný chlad. Konečně jsem se po dlouhé a vyčerpávající cestě po pražícím slunci mohl napít. Angelina mě s pobaveným a zároveň nevěřícím obličejem sledovala, zřejmě nevěděla, co k tomu říct. Odhrnul jsem si zplihlé mokré vlasy z očí a zavolal: "A ty se napít nepotřebuješ?" Angelina pokrčila rameny, ale i tak se rozběhla k vodě a nabrala si vodu do dlaní...

Pohled Angeliny:

   Seděli jsme u ohně. U vodopádu jsme byli celé odpoledne, které po našem "putování" uteklo neuvěřitelnou rychlostí. Stan už jsme měli postavený, a tak už jsme se jen tak povalovali a vychutnávali si to krásné noční ticho, do kterého jen zvonivě hučel vodopád.
   George byl celý mokrý. Seděl u ohně naproti mě, vlasy měl přilepené na hlavě, a z oblečení mu kapaly kapičky vody. Nohy měl ztisklé k tělu a koukal do tančících plamenů.
   "Upřímně řečeno," řekl, když zrovna dovyprávěl jednu školní historku, "nechci kňučet, ale asi v tom mokrém oblečení zmrznu." Ani jsem se mu nedivila. Venku už byla temná noc, a teploty pomalu klesaly dolů. "A co máš v plánu dělat?" Zeptala jsem se. "Noo, asi se ti to nebude líbit, ale vláčet mě v kostce ledu by bylo docela nepříjemný, co myslíš?" Řekl a rozesmál se. "Co čekáš? Já bych tě tady nechala!" Odvětila jsem a taky se rozesmála. "Asi si budu muset sundat kalhoty a triko, a dát je usušit..." poťouchlé se usmál.
   Ehm... Asi nemám jinou možnost..." to snad ne, kam až tenhle zvrácený výlet dojde.
   "Ale otoč se, dělej!" Dodal George, a hned jak jsem se obrátila zády k němu, sundal si zelené tričko a kraťasy, které následně rozložil k ohni.
   Jen tak nenápadně jsem otočila hlavou, abych zjistila, jestli už je hotový, ale to jsem neměla dělat.
   Snažila jsem se tomu zabránit, ale rozesmála jsem se na celé kolo. Zrzek stál u ohně, jen v kostkovaných trenýrkách. Když mě uviděl, vystartoval z místa a rozběhl se ke stanu. V cestě mu ale ležela velká větev, o kterou zakopl a než byste řekli famfrpál, rozpláclý ležel na zemi. 
   Znovu se zvedl, v obličeji celý rudý, a olepený jehličím pelášil ke stanu.
Smála jsem se ještě pět minut, než jsem mohla znovu popadnout dech. 
   Nakonec jsem vzala hůlku, zamumlala aquamenti, a vyčarovaným pramínkem vody uhasila oheň. Naposledy jsem pohlédla na vodopád padající ze skály a zalezla za Georgem do stanu...