Zapomenuté přenášedlo

Nejsme tu sami

Pohled George:

   Panebože! Tenhle výlet je šílenství! Když jsem ráno vstával a tiše, abych nevzbudil Angelinu jsem po pichlavém jehličí došel k mému oblečení rozloženému v trávě mi došlo, jak nebezpečná a neuvěřitelná tahla výprava je. Už docela chápu Angelinu, která mě neustále vysvětluje, jaké jsem pako a jak si zasloužím upálit.

   V noci se mi zdál sen, ne úplně běžný. Zatímco normálně prožívám bláznivé dobrodružství se svým bratrem, mučím se školou nebo sním o té Johnsonové černovlásce, dnešní noc jsem se objevil v černočerné tmě, kolem nic jiného. Najednou tmou jako blesk udeřil zelený záblesk, a za mnou se pohla cizí osoba, díky černému plášti zplívající z okolím. Běžel jsem pryč, do černočerné tmy, utíkal jsem před zábleskem, který znamenal pouze jedinou věc... Smrtící kledba se prohnala skrze mě a zasáhla moje srdce...

   "Nehraj si na hlupáka Georgi, nic se nestane. Byl to jenom sen, a ty vyvádíš jako by tě honil kentaur..." Mumlal jsem si pro sebe, zatím co jsem lezl do, trochu obnošeného trička. Mezitím jsem uslyšel zašustění látky, jak Angelina vylezla z oranžového stanu.
   "Brý ráno!" Zavolal jsem přes rameno a zamířil k jezírku, abych si opláchnul obličej. "Tenhle výlet se mě snaží zabít. Víš jak strašně chrápeš?" řekla rozespale.
   "Já? Vždyť jsem v noci jako myška!" namítnul jsem.
   "Jestli se v noci pod myškou otřásá zem tak jo." ušklíbla se.
   "Fred říkal že nechápu!" Otočil jsem se.
   "Tak to lhal." Odsekla.
   "Hej, já NECHRÁPU!!!" takhle se urážet nenechám. To jsem ale nepomyslel na Angelininy schopnosti rozporcovat člověka na nudličky, a než jsem stačil cokoliv udělat, visel jsem ve vzduchu, hlavou dolů.
 
"Pusť mě!" Zakřičel jsem a pohlédl dolů na zlomyslně se smějící Angelinu.
   "Tos uhodl..." Zamumlala a švihnutím hůlky mě vyzvedla ještě výš.
   "Jakej je na mě pohled, tam z dola?" Zašklebil jsem se a vyplázl na ní jazyk. Najednou jsem však ucítil silné škubnutí a neviditelná síla kouzla mě vyzdvihla ještě výš.
   "Ale notaaaak," začal jsem škemrat. "Táhne mi na břicho, nechceš mě zase pustit dolů?"
   "No, moc se mi nechce. Popros."
U merlinových vousů, i když je hezká a roztomilá, brzo mě asi přivede do hrobu. "Pěkně prosíííííííím..." protáhl jsem a psím pohledem na ní koukal, hlavně aby mě už pustila.
   Další švihnutí hůlky mi povolilo svíranou nohu a nato jsem spadl do veliké hromady listí, ležící kousek od jezírka.
   "To máš pro příště. Jo, a nezapomeň, CHRÁPEŠ!"

Pohled Angeliny :

   Tohle místo bylo nádherné, a proto pro mě bylo mnohem těžší ho opustit. Naši pronásledovatelé mohli být kdekoliv, a proto bylo lepší se pokaždé usadit někde jinde.
   Tentokrát jsme se více připravili, odpočinuli si a po obědě, ke kterému byla houbová polévka, jsme vyrazili.
   "Dál bych si nějaký pořádný kus masa, nebo dort... A ne nějakou žblemcaninu z hub." Mumlal George, když jsme pochodovali po lesní cestičce. Bylo to mnohem lepší, než když jsme se blahočili vyschlým polem. Nezářilo na nás přímé slunce, všude kolem zpívali ptáci, sem tam přes cestu proběhl zajíc.
   "Furt lepší, než kdybys nejedl nic..."
To jeho neustále mumlání se nedá vydržet! pomyslela jsem si. Vážně nemůže být alespoň na chvíli ticho?
   "A to si prostě nemůžeme postavit stan tady? Je tu spoustu místa, koukej!" řekl a ukázal na malé mýtinky mezi stromy, které se rozkládaly všude kolem nás.
   "Tady nejde o to, aby sis mohl někde složit zadek, tady jde o to dostat se co nejdál od těch lidí."
   "A co by po nás tak mohly chtít? Udělat si z nás osobní poradce?" zvýšil George hlas. "Nebo nás za vlasy pověsit na stěnu a dívat se jaký jsme krasavci? Vždyť to mohli být jen hloupí turisti, co zabloudili, stejně jako my!" Nakvašeně na mě shlížel a čekal na moji odpověď.