Zapomenuté přenášedlo

Na kraji lesa

Pohled Angeliny:

   Probudilo mě hlasité zpívání ptáků a zvuk cvrčků. Ležela jsem, stále se zavřenýma očima, a přemýšlela o tom, co se právě stalo. Nebo to bylo už před několika hodinami? Neměla jsem nejmenší ponětí, jak dlouho jsem byla v bezvědomí. Dvě věci jsem ale věděla jistě.
   Za prvé ležím někde u lesa, protože mě po celém těle šimrala tráva a kolem bylo slyšet šumění stromů.
   A za druhé vím, že se ten zrzavý pitomec dotknul nějakého nehlídaného rozbitého přenášedla. Jinak si totiž náš neplánovaný přesun vysvětlit neumím. Kdybych se ho nedotýkala, všechno by dopadlo dobře. On by zmizel, já došla pro pomoc a za chvíli by byl zase zpátky. Navíc bych se ho alespoň na chvíli zbavila. Ale teď tady s ním ležím někde u lesa... Teda jestli tady leží taky!
   Ještě chvíli jsem se nehýbala a doufala, že je to všechno jenom sen. Že otevřu oči a uvidím nad sebou zlaté závěsy mé postele a uslyším hlas Katie, která se snaží vzbudit pochrupující Alici.
   Naposledy jsem zadoufala a otevřela oči. Hned jsem je ale musela zavřít, protože mě do nich udeřil silný paprsek světla. Na druhý pokus už jsem byla o něco opatrnější a pomalinku si přivikala slunečnímu světlu. Když jsem oči otevřela úplně, uviděla jsem spoustu stromů. Když jsem pootočila hlavu, došlo mi, že nejsem v lese, ale na velikánské louce. Les se rozkládal hned vedle. A pak jsem si ho všimla a i když jsem vlastně ani nevěděla proč, zpadl mi kámen ze srdce. O pár metrů dál ležel George. Oči měl stále zavřené a jeho rudé vlasy měl rozházené po celém obličeji.
   Pomaloučku, aby se mi nezamotala hlava, jsem se zvedla a došla k němu.
   "Georgi, hej, slyšíš mě?" Řekla jsem. "Notak, vstávej!!" Tentokrát už jsem byla hlasitější. On se ale jenom zavrtěl. U Merlinovy brady, on se prostě nezvedne nebo co?!?
   Zatřásla jsem s ním a znovu na něj zavolala.
   "Ehm... Co se stalo?" Ozval se rozespalý hlas. Stála jsem s rukama v bok a čekala.

Pohled George:

   Že začátku jsem nevěděl, co se děje. Ležel jsem ve vysoké trávě a nade mnou stála Angelina s hodně naštvaným výrazem. Otevřel jsem oči a všimnul si, že kolem nás je louka a les. Po pár vteřinách mi to došlo. To s úkolem, polem, botou a rozmazaným světem. Přenášedlo!!!
   Tak a teď jsem v průšvihu! Nejen že jsme jen tak opustili Bradavice, ale dostali jsme se někam neznámo kam. Byla to šílená představa, ale mohli jsme být klidně desítky, stovky, možná tisíce kilometrů od školy. Byli jsme, teda alespoň já, bez peněz, jídla, mapy... Jediné co jsem měl u sebe, byla hůlka.
   To nejhorší ale byla Angelina! Normálně bych se radoval, že spolu musíme najít cestu zpátky, strávíme spolu, jenom my dva, tolik času a dobrodružství. Teď nademnou ale stála, a z očí jí bylo znát, že má sto chutí na mě vyslat kletbu Avada Kedavra.
   "Kde to sakra jsme?" pronesla tichým hlasem.
   "Ehmmm, jak to mám vědět?" odvětil jsem nevině. Pokusil jsem se o úsměv, ale musel jsem spíš vypadat jako vystrašené malé štěně. Po chvíli ticha Angelina znovu promluvila, přesněji řečeno zařvala.
   "Ty pako!" Chtěl jsem něco říct, ale raději jsem (z vlastních zkušeností) byl zticha. "To všechno kvůli tobě! Kdyby ses nedotknul toho přenášedla, nic by se nestalo. Ale náš Georgík všechno ví, všechno zná... To není přenášedlo, to bych poznal! A teď jsme bůhví kde. Nevím jak ty, ale já nemám nejmenší tušení, co budeme dělat!"
   "Nooo," začal jsem vymýšlet výmluvu, "ber to pozitivně. Pořád jsme na živu a to je hlavní ne?" Pokrčil jsem rameny. Angelina to vzdala, a tak jen naštvaně prohodila.
   "No, super." Pak si že sebe sundala malou barevnou kabelku, a Mrazíka mi ji do rukou se slovy "Postav si stan!"
   Chvíli jsem nechápal, co to sakra řekla. Postav si stan? Haha, a ten mám vzít kde? Otráveně jsem otevřel kabelku, a čekal na nějaké papíry, šminky nebo další blbosti. To co jsem ale uviděl, mě překvapilo. Kabelka, která se mi pomalu vešla do jedné ruky vypadala nekonečná. Viděl jsem v ní hory knih, oblečení, Angelininu hůlku a spoustu dalšího. Opatrně jsem v ní zašmátral rukou, a nahmatal dlouhou kovovou tyč a látku. Stan!