Podzimní výzva | Drabbles do sychravého počasí | DOKONČENO |

25. - Bonus - Za sklem - 20. 10. 2019

Třeštil oči před sebe. Srdce mu zamrzalo a praskalo. Chlad se mu zažíral až do morku kostí, koloval mu v krvi namísto kyslíku. Chtěl volně dýchat, cítit znovu tu bezstarostnou svobodu, ale nemohl. Nebylo v jeho silách vracet čas.

Přivřel bolestně oči. Byly to chvíle, kdy si dovoloval být sám sebou; opravdový úsměv, který k němu v minulosti patřil jako k sově křídla, odešel a už se nikdy neobjevil.

Zvítězili. Světlo přemohlo stíny. Zlo bylo poraženo. Všichni oslavovali znovuobnovený mír. Měl radost, a přesto ho právě toto paralyzovalo. Kolem něj se vznášel příslib něčeho nového; snad tomu ani nerozumněl. Doufal však, že to budou časy mnohem lepší. Prsty si zajel do ryšavých vlasů. Křičel by, utekl, ale měl pocit, že se nemůže nadechnout, natož pohnout z místa.

Válka mu vzala bratra.

Byl sám. George ho navždy opustil. To uvědomění spustilo mnoho výčitek - kdyby se jen nerozdělili! V životě se rozdělili pouze dvakrát; poprvé, když pašovali Harryho, aby ho Smrtijedi neobjevili - to přišel George o ucho; a po druhé, když bojovali o Bradavice. Zpod víčka mu utekla slza. Hřála. Nestíral ji. Byla důkazem, že pořád může cítit.

Přál si být znovu tím, kým s ním býval. Ale když už měl pocit, že sám sebe zachytil, proplul si mezi prsty jako by byla jeho existence pouhý kouř. Dusil se. Jako by snad ani nebylo možné stlačit plíce do požadované polohy a nadechnout se. Přesto se snažil zůstat silný. Pro něj. Pro svého mladšího brášku.

Přitiskl dlaně na okenní tabulku. Nosem se dotýkal skla a jak vydechoval, tvořil na něm bílé šmouhy prosakující do hmotného světa. Byl jen pouhou formou čehosi. George seděl na posteli a zíral před sebe. Fred tušil, jak se cítil. Věděl to.

„Chybíš mi,“ zašeptal přeživší.

Hlavou se silně opřel o stěnu mezi jejich světy, až zapraskala. Byl to nepatrný zvuk, takový jaký je občas slyšet při zavírání oken.

George se narovnal. A když se rozhlédl, spatřil zamlžené okno. Zamračil se. Bylo odpoledne parného léta na Příčné ulici - kde stále byl jejich obchod - to počasí neumožňovalo orosit se.

Fred si všiml, jak jeho bratr zírá jeho směrem. Dokonce sebou i škubnul - bál se, že ho skutečně uvidí. Nevědomky setřel nosem kousek rosy.

Pokojem se ozvalo zalapání po dechu. Spěšně vstal a zadíval se ven, doufaje snad, že zahlédne víc, než jen vlastní odraz. „Frede?“ zkusil plný obav. Možná mu jen dočista přeskočilo.

Na okně se objevila další šmouha. Tentokrát se zformovala do čar, které nesly jasný vzkaz: Ž I J.

*☀*

Poznámka: Moc ráda bych se omluvila za své nepsaní. Neustále na něj myslím a je vskutku nemožné dělat cokoli jiného, než slintat nad svými představami, hehe. Snad mé momentální rozpoložení chápete. ♥

Část je věnována každému čtenáři. Vzkaz, který nám Fred poslal obsahuje sdělení, které mnohdy není lehké uskutečnit. Přesto doufám, že vám svět nabídne mnohem víc, než tabulku čokolády. Opatrujte se. ♥ Děkuji, že jste ♥