Kočičí válečníci legendy klanů: Ozvěna Hromového měsíce

Kapitola druhá

,,Pořád jsem jen hladová," řekla toužebně Fialka, hleděla ven na déšť z trnitého keře neboli válečnického doupěte.
Mléčná tráva pobaveně zapředla. ,,To je naprosto přirozené. V měsících, kdy jsem čekala koťata, jsem nechtěla nic jiného než jíst. Tvoje tělo chce, aby byli tvé koťata silná."
Její malý zrzavo/černý kocourek, Skvrňáček, šťouchl svou bledě zrzavou sestru, Bučinka, a povalil jí na zem. ,,Jsem největší a nejsilnější!"
Zablokoval jí chodidla a ona do něho tábořila své miniaturní zoubky.
,,Jsem silnější než ty! Ty větjši větší než li hraboš!"
Koťata se začala prát a Mléčná tráva je láskyplně chytla za ocásky.
,,Pš, koťata," řekla něžně. ,,Kopejte si do bahna."
Hromový měsíc se podíval na Fialčinu oteklou staru, v jeho hrudi ho se objevila známá vlna starosti. Dostala dost najíst? Je Novolistí, takže by mělo být dosti kořisti. Ale před pal dny bylo šero a déšť a tím pádem bylo těžší najíst kořist. Všechny kočky byly hladové.
Růžové oko,Jetel a List byli na stráži u hlodášového tunelu, vzhlíželi nevrle.
Z tlamy Růžového oka visel hraboš a hubená ještěrka s Listovi. Jetel kulhala.
,,To je všechno co jste ulovili?" mňoukl Hromový, když se k němu blížili. List pustil ještěrku na zem a a šel směrem ke koťatům. ,,To je tím, jak dlouho pršelo a kořist byla cítit jako mokro. Měli jsme štěstí, že jsme našli alespoň tohle."
Jetel s sebou trhla. ,,Skvrnitý mraku, mohl by ses mi podívat na tu nohu.
Já uklouzl na blátě a myslím že se mi možná zvrzla."
Léčitel přikývl a šel si prohlídnout její nohu.
,,Bude lepší, když půjdeš do mého doupěte," řekl jí. ,,Růže, pojď mi pomoct. Ty léčíš zvrklé věci."
,,Mami, můžeme si dát ještěrku?" zeptal se Skvrňáček dychtivě, když se šel zbytek klanu podívat jak Skvrnitý mrak pomáhá.
Mléčná tráva zaváhala a podívala Fialku.
,,Můžou," řekla pevně Fialka. ,,Koťata potřebují jíst."
Hromovému měsíci se podařilo udržet v sobě námitky, ale nebylo to snadné. Potřebují více kořisti.
,,Ty bys měla mít hraboše," řekl Růžové oko a hodil ho před Fialku.
,,Děkuji," řekla Fialka a pak kývla na Mléčnou trávu.
,,Podělíme se. Koťata potřebují ní hodně silní."
Hromový měsíc se rozhlédl okolo. Zbytek klanu se díval a vypadal trošku truchlivě, když obě kočky zhltly malého hraboše na pár kousnutí. Nemůže je nechat dlouho hladové.
Tep jeho srdce zrychlil: on byl za ně zotpovědný. A jeho koťata by měla potřebovat silný klan.
,,Jdu na lov," rozhodl. ,,Potřebujeme více kořisti.
Růžové oko a List si zaskočeně prohodili pohledy. ,,Lovecká hrůza," pravil Oko. ,,Všechna kořist se za těchto mokrých dnů schovala do svojích doupat.
,,Ven jen tak nevylezou," souhlas List, a Jetel pokývala hlavou.
,,Ty se se mnou dohaduješ?" zavrčel Hromový měsíc. ,,Tohle není dost kořisti. Zkusíme to znova. Bodláku, Jablečná květ a Husí bobulko, vy jdete se mnou." Věděl že byl trochu nepříjemný, ale nemůže svůj klan nechat hladovět. Né když se jeho koťata co nevidět narodí.
Jeho ramena postříkala velká sprška vody. Jablečný květ zpomalila chůzi a svěsilila ocas. Ostatní kočky se dívali sklíčeně, vypadali hubenější, když jim déšť polil srst na zádech.
,,Ale venku je to strašné," namítl Bodlák.
Husí bobulka měla ulízanou srst na hrudi, vyhýbala se pohledu Hromového měsíce. ,,Jestli ostatní lovili tak dlouho a našli tak málo, můžeme být lepší?"
Srst podél páteře Hromového měsíce se naježila. Oni nechápou jak je to důležité? Kdo za kočku by nechal klan hladový?
Před tím než se mohl Hromový měsíc rozzlobit na kočky lovecké hlídky, dohnal je Světelný ocas. ,,Je těžké jít lovit teď," souhlasil. ,,Ale my jsme klan. My se navzájem chráníme a pečujeme o sebe. A my jsme nejlepší lovci že všech klanů v lese."
,,Jsme!" Hazel Borrow pyšně zvedl hlavu a Hromový měsíc uviděl, jak Růžové oko škubl vousky s pobavením, co mladé kočky prohlásili.
,,Listovi a Jetel a Růžovému oku se nějaká kořist podařila najít, i v hrozném stavu," Pokračoval Světelný ocas a švihal ocasem že strany na stranu. ,,Jsme všem vděční. A Hromovému měsíci taky. Ale my ostatní. Nesmíme to vzdát, nakrmíme každou kočku našeho klanu!"
Husí bobulka, která se tvářila tvrdě a nazlobeně, když jí vzal Hromový měsíc na loveckou hlídku, teď seděla s jiskrama v očích. Ocas Jablečný květ už nebyl skleslý a Bodlák měl vznešeně nafouknutou hruď.
Hromový měsíc vděčně střelil pohledem po svém zástupci. Světelný ocas na něj vlídně mrkl. ,,Já jdu taky. Hromový klan se postará vždy sám o sebe." řekl.

Hromový měsíc nasál vzduch, hledal vůni kořisti v deštivě mokrém lese. List měl pravdu, po třech dnech od toho příšerného mrholení nebylo co najít. Ale oni měli štěstí; Jablečný květ narazila poblíž hnízda na myš a šest koček těch šest koček, kterým se podařilo něco chytit, by mohli nakrmit celý Hromový klan.
Mohl by teď ve vzduchu najít stopu ke kořisti, jenže je těžké naleznout vůně v mokré zemi a roztocích roztlinách. Ale Hromový měsíc pohybovat po lese, pak uslyšel mírné zapraskání přicházející od shluku kapradí. Když ho udeřil do uší, zahleděl se pod keř. Na první pohled neviděl nic, kromě stínů, ale pak zahlédl tlustého ptáka.
Hromový měsíc otevřel pusu. Dál znamení ocasem Bodláková a Světelnému ocasu, aby šli k němu.
,,Pod keřem," řekl jemně a Bodlák švihal vzrušeně ocasem.
,,Nemůže od tamtut odletět," řekl Světelný ocas.
,,Obkličme ho pro případ, že by se snažil utéct." Dál signál Husí bobulce a Jablečný květ a čtyři kočky zaujali loveckou pozici a začali se přibližovat ke keři každá jiným směrem.
Hromový měsíc se rychle a potichu přesunul, obklíčili keř bez upozornění ptáčka pod ním.
Poznal že je to holub, šklebil se proti dešti, měl načechrané peří. Držel téměř úplně v klidu. Byl šťastný a kropenatý. Byl to tlustý, velký pták, který by nakrmil spousty koček jeho klanu.
Holubova hlava se otočila a pár jeho oranžových očí se podíval přímo na Hromového měsíce. Ale jen se posunul. Přistál přímo na holuba a chytil ho za hrdlo. Teplá krev mu zaplnila ústa a pták s sebou ještě jednou beznadějně škubl. Hromový měsíc se vrátil ven z kapradí s holubem vysícím z jeho úst.
To byl jejich jediný úlovek za odpoledne, ale před tím nalovili myši a Hromový měsíc měl pocit, že je to dosti uspokojivé. Čas plynul a stíny se delšili a oni zamíříli k táboru Hromovému klanu. Každá kočka něco dneska snědla, i když jejich břicha nebyli dostatečně naplněné.
Když začal déšt, byli už s loveckou výpravou zpět.
,,Mňam!" řekla Jetela a kulhala přímo k nim. Její noha byla ještě poraněná, navzdory léčbě Skvrnitého mraka, ale její oči byli jasné.
Modrovouska a Růže k nim spěchali.
,,Mohli bychom dostat svůj podíl kořisti?"
,,Samozřejmě, že můžete," řekl Hromový měsíc a podíval se na zbytek svého čekajícího klanu. ,,Všechny kočky mají svůj podíl, ale neměli by si brát víc, když už něco mají." Jeho pohled se setkal s tím Fialčiným, který byl teplý a obdivoval klan okolo a ocas Hromového měsíce se trochu načechral hrdostí.
Ale jak šel směrem k hromadě úlovků, Mléčná tráva najednou zmrzlá, natáhla přední tlapku, jako by chtěla udělat krok a začenichala ve vzduchu.
,,Co je ti?" zeptal se Růžové oko.
Její černo/oranžové oči byli do široka otevřené.
,,Cítíš to?" zeptala se. Hromový měsíc začenichal, ale mohl identifikovat jen pach špíny a divoce štěkající zbor mimo tábor.
Psi!