Kočičí válečníci legendy klanů: Ozvěna Hromového měsíce

Kapitola čtvrtá

Jak Hromový měsíc cestoval směrem k Nebeskému klanu, měl uši na špičkách a oči otevřené, díval se jestli nenarazí na znamení, že se psi blíží k jejich táboru.                        
    Vdechl do sebe vůně, ačkoliv, necítil nic než normální zatuchlé pachy lesa.
Fialka chtěla jít s ním, ale on chtěl, aby tábor opustilo co nejméně koček. Ona mu  dala slib, ačkoliv, její pohled byl široký a utrápený, že půjde sám.
    Když Hromový měsíc došel k dolíku, kde měl Nebezký klan tábor, spatřil koutkem oka stříbrno/bílou srst jak se mihla v kapradinách.
     ,,Hej!" ozval se hlas, stříbrno/bílá kočka spěchala k němu. ,,Ahoj! Hromový měsíci!"
      Když vylezla s kapradí, poznal ji, byla to Rosí květina, jedno z koťat Nebezkého měsíce a Hvězdné květiny. Nadšeně ho pozdravila, její ocas byl vztyčený vysoko ve vzduchu. ,,To je můj bratr!" řekla a Med, bratr Modrovousky z Hromového klanu, spěchal za ním ven z kapradin.
    Hromový měsíc mrkl a za chvilku už slyšel Rosí květinu, jak vypráví o svém bratrovi. Nebezký měsíc byl otec obou, samozřejmě, ale Rosí květina a její sestra, Květina, vypadali víc, že jsou koťata Nebezkého měsíce než Hromový měsíc. Byl rád, že ho přivítali, a tak se Meda i Rosí květiny dokl nosem nosu.
     ,,Jak se máš?" zeptala se Rosí květina. ,,Je Fialka téměř připravená mít koťata? Jak je Hromovému klanu?"
     ,,Zrovna teď potřebuji o tom mluvit s Nebezkým měsícem," řekl jim Hromový měsíc. ,,Co tady by vůbec děláte?"
Rosí květině se nafoukla hruď pýchou. ,,Nebezký měsíc mě požádal, abych pomohla Medovi s lovením. Jsem totiž jedna z nejlepších lovců našeho klanu!"
    Psi nemůžou být tak blízko Nebezkého klanu, jestliže Nebezký měsíc po poslal jeho vlastní koťata potulovat se samotné po lese, přemítal Hromový měsíc. Nebezký měsíc by určitě nechtěl poslat Rosí květinu do nebezpečí, nebo Meda, který je vlastní syn Molí let a ta ho dala Nebezkým.
     ,,Když jsi nejlepší, mohla bys mi pomoc," navrhl.
     ,,Vzala bys mě za Nebezkým měsícem?"
  Obě kočky šťastně souhlasili a z vesela si povídali o Nebezkém, když se procházeli po táboře. Med se ptal na Modrovousku a Hromový měsíc mu říkal, jak prospívá Hromovému klanu. Rosí květina se pyšnila, že vzhledem k dešti, zvládla ulovit tlustou veverku a byla pochválena samotným velitelem klanu.
     ,,Nebezký měsíc řekl, že já jsem pomohl včera klanu tím, že jsem našel  cestu z vratičem pro Žaludku, aby mohla vyléčit ostatní kočky," odsekl jí Med.
     ,,Vy oba jste pomohli Nebezkým,"
Mňoukl Hromový měsíc z vesela. Ale měl takovou zvláštní bolest v hrudi, jako by ho srdce povzbudilo s chvástáním Nebezkého mladých koček. Za chvíli užz uháněli v Nebezkém klanu, jeho otec nebyl vlídný, ale nemilosrdný v neschodách ve znameních nebo neposlušnosti. Proč teď ale vychvaluje tak mladé kočky?
     Střihl oušky a přál si být jinde. Cítil se jako by kopal do staré kořisti. Na otcovství není dobrý každý kocour, ale on se zlepšil.
       Třeba to na poprvé není tak lehké, můžu být dobrý otec, jako je teď Nebezký měsíc, přemýšlel. Ty časy, kdy nebyl super, jsou pryč, stará se o ně líp než dřív o něho. Když dorazili k propasti, Med se rozeběhl oznámit návštěvu Nebezkému měsíci a Rosí květina mu zůstala u jeho boku.
       ,,Můžu navštívit vaše koťátka až se narodí?" škemrala. ,,Oni jsou také moji příbuzní."
       Dojat prosbou, Hromový měsíc zamilovaně mrkl. ,,Samozřejmě, že můžeš," řekl.
        Vzápětí z doupěte vykráčel Nevezký měsíc a Rosí květina doběhla k hromadě úlovků, kde na ní čekal Med, který na Hromového švihl ocasem na rozloučenou. Nebezký měsíc se mezitím zaměřil pohledem na Hromového, ve slunečním světle mu jiskřila jeho stará šedá srst, ale jeho ramena byli široké a jeho pohled ostrý jako vždycky.
        ,,Hromový měsíci," řekl, ale znělo to, jako by prosil. ,,To je dobře, že tě zase jednou vidím, naposledy to bylo o úplňkovém schromáždění, viď? Je vše v pohodě z klanem? Hromový měsíc zaváhal a Nebezkému měsíci se v očích zatřpitily obavy. ,,Je Fialka v pořádku? Žadné problémy s koťaty?"
        ,,Ne, to ne, Fialka je v pořádku." řekl Hromový měsíc. ,,Ale měli jsme včera problémy." pověděl Nebezkému o tom, jak psi vtrhli do jejich tábora. ,,Chtěli jsme vás varovat, protože jste od nás blízko," dokončil. ,,Jak živ jsem tak zlomyslné psi neviděl. Měli jsme štěstí, že nezabili ani jednu kočku."
        Nebeský měsíc mu uhnul pohledem a váhavě švihl ocasem, když Hromový dopověděl. Hromový zúžil pohled a udeřilo ho nepříjemné podezření. ,,Psi už byli v lese?" zeptal se.
        Nebeský měsíc se mu stále vyhýbal pohledem. ,,Nedávno jsme psi cítili v lese, ale byli to daleko od tábora, tak jsme se nemuseli bát.
        Hromový začal zuřivě švihat ocasem. ,,Poblíž hranice Hromového klanu, předpokládám? Ty se vždy staráš jen o svůj vlastní klan. Ty bys mě nevaroval."
         Poprvé se v očích Nebeského měsíce objevila lítost, když se nakonec zvedl a dokráčel k Hromovému. ,,Věř mi, Hromový měsíci, já bych ti řekl kdybych si myslel, že je Hromový klan v nebezpečí. Zdálo se, jako by pach vítr unášel daleko pryč. Nemyslím si, že by vás ohrozil."
         ,,Dobře" řekl Hromový měsíc a jemně si prohrábl svou srst. Jdeme ostatní upozornit, ať drží klanovníky v bezpečí."
         ,,Ten pach byl velmi odlišný od lesa," řekl hloubavě Nebeský měsíc. ,,Byl cítit spíše Hromovou stezkou. Měli bych oznámit, jaký teď mají zvířata pach."
          Hromového měsíce svrběla srst nedočkavostí. ,,Tak mohli jít dlouhou cestu. Jestliže jsou dost  stateční, mohli se toulat daleko, a lovit u toho, oni neútočí na naše tábory úmyslně. Možná půjdou dál a nebudou si troufám za námi lézt."
           Nebeský měsíc se na něj pochybovačně zahleděl a Hromový měsíc k němu přišel blíž, usilovně přemýšlel.  ,,Neměli bychom to jít říct ostatním klanům a všichni pak zaútočit...."
            Nebeský měsíc ho přerušil s pohrdavým střihnutím uší. ,,Všechny by nás povraždili. Nebeský klan nepůjde útočit na divoké psi v našem území."
Hromovému měsíci klesl ocas. ,,Neměl jsem si myslet, že půjdete bojovat, Nebeský," řekl. ,,Ale možná máš pravdu. I kdyby se všechny klanové kočky snažili, psi jsou silní. A co, jestli je jich tu víc?"
       ,,Můžu ti říct, kde jsme tu zachytili jejich pach," nabídl Nebeský měsíc. ,,Můžeme se domnívat, že už odešli." Podíval se zpět na slunící se kočky, které sdíleli kořist v táboře Nebezkého klanu. ,,Řekni Hvězdné květině, že doprovodím Hromového měsíce a že budu za chvíli zpět," zavolal Rychlou vodu a šedo/bílá kočka škubla vousky ve znamení, že to přijímá.
       Nebeský zavedl Hromového zpět k lesu. Když došli k hranici s Hromovým klanem, zaváhal. ,,Tady jsem cítil ten divný pach psů," řekl a otočit obličej do větru.
        Hromový měsíc zavětřil také a vítr k němu dovál štiplavý pach psů. Byl slabý, patrný jen v poryvu větru a musel uznat, že to je jen náznak, že tu psi byli, neměl by si s tím dělat starosti a upozorňovat ostatní klany.
         Řekl to Nebeskému měsíci a starší kočka se rozzářila. ,,Pojďme ten pach sledovat." řekl.
Stopovali a větřili ve vánku, sledovali každý psí pach, Hromový a Nebeský prošli Hromový klan a už se blížili k Hromové stezce, kde byla jejich hranice se Stínovým klanem. Hromový měsíc stočil tlapky znova k Hromové stezce a ucítil vibrace od příšer, které se blížili, a pak zase vedle nich projeli.
       Nebeský měsíc byl rychlí, jak nikdy, zaznamenal Hromový měsíc. Jeho dlouhé nohy se pohybovali jistě a plynule. Jeho otec nestárnul, zatím ne.
       Před ním byl rozlehlé území Stínového klanu a Hromový měsíc svraštil nos ve znechucení z pachu Mršin.
,,Nic necítím, kromě toho zápachu," řekl.
,,Myslím, že tu je cesta," řekl Nebeský měsíc.
        Šli  dlouhou cestu, slunce už začalo barvit skály a zapadat na druhou stranu oblohy. Vyšli ven s klanového teritoria a dál než kdy Hromový měsíc cestoval.
V tlapce začal cítit bolest, ale pach psů začínal nabívat na síle.
        Když přešli vysoký pahorek, otevřelo se před nimi údolí a obě kočky zmrzli.
        ,,Nikdy jsem nic podobného neviděl," zamumlal Hromový měsíc a Nebeský měsíc přikývl.
         Pod nimi se rozléhal obrovských kus země, který se skládal z černého materiálu, jako jsou Hromové stezky, který se v dálce stříbrně třpytil. Vypadalo to, jako by tu spali dvounožcí příšery. Ačkoliv ne normální příšery.
        ,,Umírají," zašeptal Hromový měsíc. ,,Nebo už pošli." Tyto příšery by se nikdy neměli vrátit zpět na Hromovou stezku. Dvounožci je vevnitř neřídili. Oči jedné velké obludy byly proražené. Další měli trhliny a vršek toho, co musela být tlama, byl úplně roztrhán. Jiné zase neměli ani své kulaté černé nohy neboísto nich jen divné zakroucené kosti.
        To byla příčina toho divného a štiplavého pachu, který Hromový měsíc nedokázal rozpoznat, pach psů málem ztratil, ale ne úplně. Kromě pachu psů bylo totiž b dálce slyšet jeho štěkání.
         ,,To je to," mňoukl. ,,Přišli odtud."