KEEP SMILE (Jerome Valeska FF)

1.

Chtělo se mi hrozně zvracet, brečet a zároveň se snad i... radovat? Ale rozhodně převažovalo to zvracení. A tak jsem se svalila na zem a cítila jak mi prosakuje teplá tekutina oblečením a hřeje. Dívala jsem se do stropu a říkala si, jak jsem teď strašně v prdeli, protože se za tohle z lochu asi už nedostanu. Jako mohla jsem utéct a ukrývat se, ale já padala v tu chvíli do mdlob... no fajn a byla líná, venku je zima, ale to už nezní tak dobře. Ten typický pach železa mi fakt neudělal dobře a musela jsem zvracet. To vám ale snad popisovat už nemusím, že ne?
Vyčerpaná jsem si sedla a zesmutnila... možná jsem to přehnala. A když jsem si uvědomila, že už to nevrátím, rozbrečela jsem se. Chytla jsem se za hlavu, pokrčila kolena a o ně se lokty opřela. U toho se pak pohupovala, vypadala jsem jako totální cvok. Ale uklidňovalo mě to, aspoň trochu.

Po chvíli (asi po hodině) dorazila na místo policie a rozrazila dveře. Mohli vejít v klidu dál, bylo odemčeno... ale asi si potrpí na drsňáctví.
Vtrhli do obýváku ozbrojení od hlavy až k patě a mířili na mě docela nehezkými zbraněmi. ,,Odhoď zbraň a dej ruce za hlavu!" zakřičel muž v kabátu.
Poslušně jsem odhodila sekáček, který samozřejmě hned zajistili jako vražednou zbraň a dala ruce za hlavu. Na kaši jsem úplně být nechtěla, věřte mi.
Pak mě bolestně přitlačili k zemi, kde jsem si namočila tvář do krve a chtělo se mi znovu zvracet. Sykla jsem bolestí, jak mi lámali ruce za záda. Prudce mě zvedli ze země a jak psa táhli z domu. Nemají slušný vychování? Takhle se k holce nechová, ne? Dobře, dobře.. pro ně jsem teď vraždící maniak, tak mi asi nenabídnou rámě.

Cesta autem byla hrozně vyčerpávající, a tak jsem usnula hlavou opřená o jednoho poldu. Probudilo mě, jak hrubě odstrčil mojí hlavu od sebe až jsem se lehce praštila o okno.
,,Au!" sykla jsem a uraženě se na něj zamračila.
Ani se neopovážil na mě podívat, ignorant.

Konečně jsme dorazili na stanici... teda ne že bych slavila, ale v tom autě se to už nedalo vydržet. Bylo tam příšerný ticho a když jsem chtěla mluvit, tak mi vynadali. Jestli se takhle chovaj normálně, tak pochybuju, že by s nima nějaká vydržela. Nad představou, jak by jim ženská jednu natáhla, jsem se pousmála.
,,Nesměj se a pohni!" strčil do mě jeden z nich.
No neříkejte mi, že to nejsou hulváti?
Procházeli jsme kolem kanceláří a všichni se na mě otáčeli a civěli.
,,Co je?" vykulila jsem na ně oči.
A stejně koukat nepřestali.
Pak jsem se podívala na sebe do vitríny a věděla proč. Vlasy, obličej, ruce, oblečení.. všechno od krve.
Dobře asi se to nedá přehlídnout. Ale myslela jsem si, že jsou tady (ještě ke všemu v Gothamu) na to zvyklí. No nevadí. Na sprchu mi čas nedali.

,,Laetitia Towardová. 18 let, nedokončené studium, nezaměstnaná..." naproti mě seděl ten muž v kabátě a četl nahlas protokol.
Docela mě fascinovalo, jak rychle vyhledali informace o mně.
,,Co tě k tomu vedlo?" svraštil obočí.
,,K čemu konkrétně?" dala jsem si nohu přes nohu.
Asi ho to zarazilo. ,,Bylo toho snad víc?"
,,Vraždění? Nee.. zas takový profík nejsem." mávla jsem rukou.
Stále zíral.
,,Říkám pravdu." nahodila jsem vážný výraz.
,,Dobrá... co vás tedy vedlo k vraždě vašeho bratra? Přeci jen.. zůstali jste sami a dle údajů se o vás staral."
,,No právě. Dle údajů. Ale jak to doopravdy bylo, to z papírů nevyčtete."
,,Tak jak to tedy bylo?"
,,Za prvé, nebyl to vlastní bratr. Za druhé, zasloužil si to. Zkrátka to nebyl dobrý člověk a takový na světě nemaj co dělat." poslední tři slova jsem zašeptala.
,,Kdo je podle tebe tedy špatný?"
,,No... zlí lidi přece. Co mlátí nevinný a celkově jim ubližují."
,,A ty se teď necítíš jako špatný člověk?"
,,Simon nebyl nevinný." založila jsem si ruce na hrudi.
,,Tak co tedy provedl?" v ruce svíral propisku.
Hodlá mě s ní bodnout? No co? Viděla jsem to v telce.
,,Ublížil mi."
,,Jak?"
,,Víte, život s lidmi, se kterými nejste od svého narození je někdy občas... komplikovaný. Týral mě.. psychicky i fyzicky. Myslel si, že nejsem schopná se bránit.. no a tak jsem se jednou bránila."
,,To je celé?" odložil propisku a opřel se zády o židli.
,,Ano." usmála jsem se. ,,Eh.. donesete mi vodu? Vyschlo mi v krku." prosebně jsem zamrkala.
Detektiv přikývl a odešel.

Mezitím jsem si bradou k sobě posunula propisku a shodila si jí do dlaně. Chvilku jsem si hrála se zámkem, až pouta povolila. Vítězně jsem se usmála a promnula si zápěstí.
Při mojí smůle se detektiv vrátil a viděl mě, jak si masíruju zápěstí, na kterých ještě před chvílí byla pouta. Provinile jsem se zazubila a natáhla rukou po lahvi s vodou. Detektiv mě nechal se napít a hned po tom mi rychle chytil obě ruce a spoutal je. No aspoň na chvíli jsem byla volná.
,,Co bude teď?"
,,Budeš odvezena do ústavu v Arkhamu."
,,Cože? Proč? Připadám vám snad psychicky narušená?" zamračila jsem se.
Jen pokrčil rameny a vedl mě pryč.
Od teď ho nemám ráda. Urazil mě. Nezdvořák jeden.