KEEP SMILE (Jerome Valeska FF)

2.

Arkhamský ústav vypadal dost děsivě. Taková zchátralá stará budova.
,,Mám radši barevnější odstíny." postěžovala jsem si smutně při cestě chodbou.
,,To máš blbý." vysmál se mi polda.
,,To tady ani nemáte pořádnou postel?" zašklebila jsem se při pohledu na plíseň u nohy postele.
Ale nezastavil a vedl mě dál. Že bych měla nějaký privilegium?

Byli tady věznění převážně chlapi. Úlisně se usmívali a natahovali ruce skrze mříže.
,,Pojď sem, kočičko!" pokřikovali.
Oddálila jsem se od cel.
,,Kampak zrůdičko?" zasmál se takový přerostlý ze všech stran.
Cože? Zrůdičko?
,,Ale pěkná zrůdička." skousl si rty druhý, co stál vedle něho.
Úplný opak toho prvního.
Asi tady budu i nejmladší. Samí čtyřicátníci a podobně. A ještě ke všemu vlezlí a úchylní. Fuj.
Stále mě doprovázely jejich připomínky, ale přestala jsem je vnímat.
Řeknu vám jedno tajemství: neumím  udržet pozornost.

Už to vypadalo, že mě dají do cely, ale ještě mě zavřeli ve sprše a hodili po mně pruhované černobílé šaty.
,,Jestli mě někdo bude očumovat, vypíchnu mu oči." řekla jsem jim důrazně než mě zamknuli.
Teda... jestli budu mít čím.
Ale šaty byly vcelku pohodlný, to se jim musí nechat.
Kopla jsem do dveří jako náznak, ať mi otevřou. Navíc to tam děsně smrdělo.

Ještě jsem si pro jistotu stočila vlasy do drdolu. ,,No a můžeme pokračovat." vycenila jsem zuby.
Oba poldové se na sebe podívali a pak si pošeptali, že jsem fakt magor, když se těším do léčebny. Teda asi to bylo naschvál, že šeptali, ale já je slyšela. A kecali. Magor nejsem.

Dovedli mě do mého nového "pokojíčku". Bylo to tu útulný a byla jsem tu sama. Dobrý.
,,Za tři hodiny se přinese jídlo." zavřeli celu.
,,To mi ani nedáte sbohem?" opřela jsem si čelo o mříž.
Jeden z nich se přiblížil a dloubl mě do oka. ,,Sbohem, stvůro." široce se usmál.
Au. Bolestivý výsměch.
Držela jsem se za oko a plivla mu do obličeje. ,,To se nedělá!"
Oba dva se smáli a vzdalovali se k východu.
,,Ale noták! Tak jste mě už potrestali. Super! Pusťte mě domů! Haló!" hulákala jsem na ně.
Nečekaně to s nimi ani nehlo.

Nahlas jsem vzdychla a svezla se na zem. Prohlížela si prostředí kolem sebe. Popraskané zdi, které měly být bílý, ale asi se to nepovedlo. Obyčejná potrhaná matrace bylo to jediný, co jsem tady měla. Zaměřila jsem pohled na stěnu u matrace. Byly tam vyryté čárky, jakoby si někdo přede mnou něco odpočítaval. Počet dní kolik tady byl? Počet terapií nebo snad vražd? Kdo ví. Ale musel to být asi disgrafik, čárky byly hrozně křivé a to mi vadilo. Odvrátila jsem zrak jinam.
Opodál byl výhled na asi společenskou místnost, protože se tam právě pošťuchovali kluci. Moment... to nejsou čtyřicátníci a tak?
Přivřela jsem oči abych na ně zaměřila pohled a tiše je pozorovala. Docela blbý, že tady na sebe každý vidí. Nikomu fakt nic neunikne... teda pokud není slepý nebo hluchý.
Myslím, že hráli karty a opravdu nešel přeslechnout ten jeden konkrétní smích. Byl takový zvláštní, hlučný a vyšinutý. Kdo by to byl řekl, že bude vyšinutý když se ozývá ze cvokárny? Haha.
Ale tenhle byl fakt jedinečný. Takový jsem ještě neslyšela. Bohužel jsem stále neviděla jeho majitele.

Po chvilce mi rupla gumička na vlasech a já se lekla, jak se mi náhle spustily vlasy dolů. No dobře jsem asi nenormální, ale rozhodně NE magor. Samozřejmě jsem zapištěla. Smích ustál.
Rychle jsem se chtěla odplazit a schovat se za matraci, cestou jsem si ale při mém štěstí neštěstí ještě rukou připlácla vlasy k zemi, takže jsem sykla bolestí a zdržela se tím. No nic. Asi jsem nepřežila ani dvacetčtyři hodin.
Vzdala jsem útěk, zůstala sedět na zadku a ani se nehla. Málem jsem v tu chvíli i zapomněla dýchat, ale to není k smíchu.
Lepší se dusit než se po... ehm.
Takže jsem tam jen tak seděla.

Do mojí místnosti došel, no spíš dokulhal jeden z nich. Vůbec jsem si  nevšimla, že je to průchozí.
,,Zdravíčko!" usmál se kysele ten klučina.
Měl tmavé vlasy, ve předu trochu delší ofinku, která se dělila do několika pramenů a ty kryly jeho čelo. Byl bledý a měl modré oči. Ale co si budu HLAVNĚ pamatovat je ten jeho zobák, teda totiž nos. A chůze. No hotový ptakokluk.. ptákokluk.. ptačí kluk. To je fuk.
Ha! Rýmuje se to!
,,Haló?" přerušil mě z myšlení.
,,Eh. Ehm." zakoktala jsem. ,,Zdravím." mávla jsem na něj rukou.
Jenže než jsem stačila cokoli dodat, drapl mě za mávající ruku a táhl mě za sebou.
,,Hej!" plácla jsem ho do ruky.
Zastavil se a otočil se na mně. Zatvářil se uraženě, jako že jsem ho vlastně plácla.
,,Za prvé, nevím ani tvoje jméno a ty si mně jen tak někam vlečeš. A za druhé, pořád jsem holka ty nevychovanče!" mračila jsem se a bylo mi úplně jedno, jestli se mi budou ostatní šašci smát.
Neznamená, že když jsem řízla brášku, že neznám základy etiky.
Všude zavládlo na chvilku ticho.
Porozhlédla jsem se po společenské místnosti. Byla jsem tu jediná holka.
Pak jsem si tam všimla jednoho.
Seděl tam kluk přibližně mého věku, jeho vlasy mi připomínaly lišku. V zápětí se hned otočil a darebácky se usmíval... jako ten lišák.
To jsem tady v zoo?

,,Ale noták. Dáma má pravdu." nepřestal se usmívat.
,,Jsem slušný a vychovaný!" vyštěkl. ,,Jmenuji se Oswald Cobblepot, ale všichni mi říkají Pinguin." tentokrát se vřele usmál a opatrně mi podal ruku.
Takže Tučňák? Vidíte, já říkala že má něco společnýho s ptáky. Intuice nikdy nelžou.
,,Laetitia Towardová. Všichni mi říkají jak chtěj." pokrčila jsem rameny.
To jsem možná neměla říkat, určitě si na mě něco vymyslí. Čert to vem.
,,Hm. Po tomhle bych ti nejradši říkal Prskavko. Ale protože mám SLUŠNÉ VYCHOVÁNÍ, jsi Lae. Copak mi to jen připomíná?" zamyslel se.
Zrzek se nadechnul pro slovo, ale v tom mu skočil do řeči další z nich a také mi podal ruku. ,,V každé minutě je to jednou, ale v momentě dvakrát."
,,Cože prosím?"
,,Písmeno 'M'. " zajásal. ,,Edward Nygma."
Stiskl mi ruku a pořád s ní třásl. Takov moc vysoký geek s brýlemi a tmavými vlasy.
Mezi nás si stoupl zrzek a donutil Edwarda s tím přestat. ,,Jerome." ale namísto podání ruky si mě pečlivě prohlížel. Čekala jsem až s tím přestane.
Chytl mě hrubě za čelist. ,,Za copak tě sem zavřeli?" usmíval se zas jako psychopat.
,,Nemají rádi krev. Asi." pokrčila jsem rameny.
Svraštil obočí. ,,Takže jsi vrah?" zajiskřilo mu v očích a dal ruce pryč z mého obličeje.
Takové šedomodré jako rozbouřené moře.
,,Nejsem vrah." protočila jsem očima.
,,Že ne?" zvýšil trochu hlas a naklonil hlavu na stranu.
,,Jen jsem udělala správnou věc špatnému člověku."
Všichni se na mě dívali jako hladoví psi. Začala jsem pociťovat strach.
,,Tady máš ještě skvrnku krve." usmál se vítězně a cvrnknul mě do čela.
Udělala jsem krok vzad a ohlédla se kolem sebe.
,,Snad se nás nebojíš?" koutky úst roztáhl do širokého úsměvu.
Okolo mě začali ostatní tvořit kruh, takže se zmenšovaly šance úniku.
Sklopila jsem hlavu a usmívala se. Ani vlastně nevím proč.
,,Ale kdepak. Nebojím se. Měla bych?" zvedla jsem zas hlavu a úsměv mi nezmizel.
,,To se uvidí." rozesmál se s ostatními zlomyslně.
Přidala jsem se, ale byla jsem slyšet jen já.
,,No co je? Proč vás přešel smích?"
Opravdu jsem si koledovala.
Liška ryšavá mi vrazila facku. ,,Jediný kdo tu bude určovat čas na smích jsem já! Já jsem tu šéf!" vztekal se.
Držela jsem se za tvář a chytla záchvat smíchu. Připomínal mi malého chlapečka, kterému právě mamka nekoupila to autíčko, co tak hrozně potřeboval.
Zatáhl mě za vlasy a chytl pevně pod krkem až jsem se začala dusit. ,,Ještě jednou ti zopakuji, má drahá dvoubarevná Lociko, že já jsem tu šéf!"
Držela jsem jeho ruku oběma rukama a snažila se vymanit, ale neměla jsem sílu.
,,Tak rozuměli jsme si?" byl nebezpečně blízko.
Z posledních sil jsem přikývla a už viděla mžitky před očima.
Pustil mě na zem a já se rozkašlala.
,,To jsem rád. Takového unikátu by byla... možná i škoda." pohladil mě po vlasech.
Pak jsem jen slyšela jeho smích, jak se postupně vytrácí a... omdlela.