KEEP SMILE (Jerome Valeska FF)

3.

Probouzela jsem se s palčivou bolestí hlavy. Mimo to jsem cítila něčí přítomnost.
Znáte to, ne? Ten pocit, že někdo stojí přímo za vašimi zády nebo jak vás někdo neustále sleduje. Je to hnusný, já vím.
Přemluvila jsem se a otevřela oči. Kdo jiný by tam byl, než... Jerome?
,,Do poslední chvíle bych i věřil, že jsi nevinná." tvář měl opřenou o svou ruku sevřenou v pěst.
,,A já doufala, že mě dali aspoň na ošetřovnu." pronesla jsem otráveně.
Opravdu jsem si myslela, že nade mnou stojí doktor nebo tak něco.
,,Měla bys mi být vděčná. Ostatní by tě zmlátili, zabili a kdo ví co ještě." ušklíbl se.
,,Aha. A kdo mě k tomu vlastně doprovodil, co? A nestihli by to, každou chvíli by dorazili strážníci a spacifikovali je."
,,Ale ale. Ty nás snad podceňuješ? Nezapomínej, že je tu hned několik velice nadaných sériových vrahů." 'nenápadně' ukázal na sebe.
,,Například?" dělala jsem, že to nevidím a nadzvedla obočí.
,,Já!" zajásal ,,další mě teda zatím nenapadaj."
,,Ty?" sedla jsem si.
,,Nekoukáš na televizi nebo co? Jsem známý sériový vrah Jerome Valeska!" stoupl si a představil se jako principál v cirkusu.
Hm.. možná i z nějakého pocházel.
Bez reakce jsem ho sledovala. Fakt  jsem nevěděla vůbec nic. Možná to bude i tím, že v Gothamu nejsem tak dlouho.
,,Tak to jsem hluboce raněn." chytl se na místě, kde je srdce a zesmutněl.
,,To ti nebaštím." založila jsem si ruce na hrudi.
Rychle se ke mně předklonil. ,,Jsi zlá!"
Pak se zase rozchechtal.
Nahlas jsem si povzdychla.
,,Vstávej." nabídl mi rámě.
Policajti mi ho nenábídli.. ale vrah, tedy ten známý sériový vrah, mi ho nabídne? Svět je zvrácený.

Chytla jsem se ho a vstala.
,,Kdo že je tu šéf?" potutelně se usmíval.
Co jiného než úsměv, že?
,,...ty..." šeptla jsem.
,,Kdo?" zvýšil hlas a druhou ruku si dal za ucho jako náznak, že neslyšel.
,,Ty!"
,,Hodná." poplácal mě jemně po hlavě.
,,Hele, jak jako dvoubarevná locika?" zamračila jsem se.
,,Ty sis vzpomněla!" zazubil se. ,,Použij zrcadlo, krásko."
,,Ale..Locika byla blondýna." 
,,Nuda." zívl si falešně.
,,Fajn. Tak co chceš dělat?"
,,Řekněme, že mám velice dobré přátele kolem sebe."
Než jsem ze sebe stihla vyklopit to typický "cože", po celé budově se rozeřval alarm. Nastala panika.

U někoho ten zvuk vyvolal agresi, u někoho strach.. a pak tu byla ta partička vysmátých. Můžete hádat kdo tam asi patřil.
Během chvíle se otevřely všechny cely a nikdo neváhal zůstat. Tlačili mě ke zdi, tak jsem do nich začala kopat a strkat lokty. Bylo mi to jedno, jediná šance útěku, kterou nesmím zmeškat.
Běžela jsem rychle po chodbě a ohlížela se kolem.
,,Zatraceně moc dveří!" vyprskla jsem.
Ozvaly se výstřely. Došlo mi, že je policie na místě. Supr. Změnila jsem trochu plán a hledala místo východu použitelnou zbraň. Dostala jsem až na ošetřovnu, kde nebylo nic moc. Jen skalpely, injekční materiál a spousta léků. Popadla jsem tedy hasící přístroj, čímž bych si třeba mohla i získat víc času, kdyby mě napadli a do náprsní kapsy od šatů strčila dva skalpely. Jo a ten hasičák by mohl taky být funkční.
Čas na zkoušku jsem neměla a utíkala, no ... rychle šla pryč. Nesmějte se mi, kdo by s mojí váhou a výškou zvládl běžet s plným hasičákem?
Cestou jsem dostala chuť na vafle se šlehačkou, ale musely počkat. Když se odsud dostanu, hned si je dám.

Zase při tom mém "štěstí" jsem narazila na asi pětičlennou skupinku poldů.
,,Stůj!" zakřičel na mně jeden z nich.
Co nejrychleji jsem odjistila hasící přístroj a namířila na obličeje. Získala jsem tím trochu času, odhodila prázdný přístroj a utíkala pryč. Začali po mně střílet. Připravila jsem se na kruté bolesti po zásahu kulek, ale nic se nestalo. Utekla jsem jim.

Ocitla jsem se v místnosti s ventilací. Přisunula jsem si pod ní židli, vylomila víko a vlezla dovnitř. Výhoda malých hah. Cestou jsem si uvědomila, že jsem se vlastně odpojila od Jeroma. No nic.
Vylezla jsem na střeše, která byla osvětlená a hlídaná. Skrčila jsem se a schovala ve stínu. A co teď?
Všimla jsem si žebříku dolů. Napadlo mě, že když je všude plno prchajících magorů, nemusela by být pozornost upnutá jen na mně. Rozhodla jsem se tedy pro žebřík. Připlazila jsem se pomalu k němu a pak rychle lezla dolů.

Nikdy nezapomenu na tu radost, když jsem právě stála před branami Arkhamu. Zvládla jsem to, jsem volná.
Aspoň jsem si to myslela, než jsem ucítila chladnou věc na mém spánku. Hlaveň zbraně.