KEEP SMILE (Jerome Valeska FF)

6.

,,Jerome." nic ,,Jerome!" nic ,,Jerome vstávej!" poplácala jsem ho po tváři.
Vztekle sykl bolestí. ,,Co tady děláš?" neochotně si sedl.
,,Co myslíš?" protočila jsem očima ,,Kdybych tě chtěla zabít, udělám to dávno."
,,To je od tebe hezký." usmál se bolestivě.
Podala jsem mu ruku ,,Musíme odsud vypadnout."
,,Ne. Ještě jsem ani nedokončil, co jsem začal."
,,Zbití tvýho obličeje, bych řekla, že je kompletní. Ale máš pravdu. Ještě dýcháš." zachechtala jsem se.
,,A dýchat budu ještě dlouho." odpověděl mi stroze a zvedl se.
,,Jak myslíš."
Chytl mě jako rukojmého a držel pod krkem. ,,Ššš. Už jdou." připlácl mi dlaň na rty a táhl mě pryč.

Táhl mě zadní částí zpátky k autu, otevřel kufr a hodil mě tam.
,,Ne! Jerome jestli mě-" zabouchl a zamknul. ,,Jerome!" křičela jsem z plných plic a kopala kolem sebe, avšak marně. Stejně neslyšel... nebo spíš ani nechtěl.
Po chvíli jsem zaslechla výstřely a nastartování motoru. Ujížděli jsme odtamtud pryč.

Otevřel se kufr. ,,Pojď, drahá." nabídl mi ruku.
Plácla jsem do ní. ,,Nech mě!" prskla jsem.
,,Ale notak, nebuď naštvaná. Zachránil jsem nám život."
,,A proto jsi mě hodil do kufru." založila jsem si ruce na prsou.
Místo odpovědi se zase smál jako šílenec.
,,Supr."
,,Bylo to vtipný! Hahaha."
,,Velmi." dodala jsem se špetkou ironie.
Smích ustál a chytl mi ruku, tentokrát velmi něžně až jsem byla překvapena. ,,Dlužím ti velké díky. Zachránila jsi mě. Nikdo mi nikdy nepomohl..." hleděl smutně do země.

Pro tenhle výraz bych zabíjela. Ehm. Jeho. Pochopitelně. Pro něho.. teda jeho bych zabíjela. Sakra práce.

,,No.. nemáš zač." pokrčila jsem rameny.
Přistoupil ke mně blíž a naklonil se.
,,Usměj se."
Nechápavě jsem svraštila obočí.
,,Usměj se." zopakoval a stále byl v těsné blízkosti.
Usoudila jsem, že za pitomý úšklebek nic nedám a tak jsem se usmála.
,,Nádhera," prohlížel si mě. ,, není svět s úsměvem krásnější?"
Neodpověděla jsem, nevěděla jsem ani co mám dělat.
Jsem na útěku se zrzavým věčně se chechtajícím psychopatem, který mi dřív nebo později prorazí lebku kulkou a mám se sakra usmívat?!
Ten kluk se mi líbí.
A je to.
Prasklo to.
Ups.

,,Překvapuješ mě čím dál tím víc, " jednou rukou mě chytl za pas a přitiskl k sobě ,,jen škoda, že nic netrvá věčně."
Zarazila jsem se. Euforie byla pryč.
,,Spi sladce, krásko." zašeptal mi do ucha a vrazil mi dýku do břicha.

Vyjekla jsem bolestí a skácela se k zemi, Jerome mě držel v náruči.
Tak moc jsem ho chtěla od sebe odstrčit, ale slábla jsem a nemohla se postupně ani hýbat. Ukrutná bodavá bolest v pravé části břicha mě doháněla k mdlobám.
,,Smrt je krásná, stejně jako ty. Odpusť mi to, ale já musel. Ukončil jsem tvoje trápení, jsi volná. Nikdo tě nebude nahánět ani držet jako vězně. Víš.. otevřela jsi mi oči.
Teď vidím jak je svět nudný. Ale neboj se, změním to." smál se zlomyslně a stále mě držel v náruči.

Zalapala jsem po dechu a obraz se mi mlžil. Je to tu. Umírám.
V náruči šílence. Sklání se nade mnou jako anděl... anděl smrti. Ve tváři jasná známka šílenství. Jerome co jsi to provedl? Co jsi to provedl...

Zavřela jsem oči a odpočítavala v hlavě poslední vteřiny života. To poslední co jsem slyšela, bylo několik hlasů kolem, výstřely a ... smích.

Píp. Píp. Píp.
Sakra kde to jsem? Tohle že slyší každý nebožtík? Proboha neživýho, proč jsem radši neohluchla?

Píp. Píp. Píp.
A dost. Tohle překračuje všechny meze.
Škubla jsem vzteky sebou a ucítila bolest po celém těle. Pak se mi konečně podařilo otevřít oči a rychle jsem se rozhlížela kolem sebe.
Dlažděná podlaha. Bíle povlečené postele. Přístroje.
Sakra tohle je nemocnice!
Zatřepala jsem hlavou jestli je tohle skutečnost. Bohužel ano.
Podívala jsem se dolů, měla jsem na sobě bílou košili a zavedenou kanylu v žíle. Sáhla jsem si na obličej, v nose zavedená hadička, která mi přiváděla do těla kyslík.
Vytáhla jsem si košili. Pravé místo břicha jsem měla oblepené lepicí páskou a plátky obvazů. Každý pohyb hrozně bolel a tak jsem se i dlouho soukala zpátky nahoru na postel.
Po chvíli vešel dovnitř doktor. Byl mladý a i vcelku pohledný.
Mám to ale štěstí.
,,Jak se vede, slečno?" dívaly se na mě upřímné hnědé oči.
Namísto odpovědi jsem jen přikývla, jelikož jsem nemohla pořádně dýchat natož abych mluvila.

,,Chápu." usmál se ,,nicméně, operace proběhla v naprostém pořádku, akorát jste ztratila spoustu krve a tak jsme vám museli provést transfuzi krve. I to naštěstí proběhlo v pořádku."
Odkašlala jsem si a vychraptila ze sebe ,,Kdy mě pustíte? Chci domů. Kde je Jerome Valeska?"
,,Domů? Vy patříte do Arkhamu, tady jste jen prozatím." ušklíbl se.
Už se mi nelíbí.
,,A Jerome ... Valeska?" hleděla jsem na něj.
,,Byl dopaden a konečně zaplatil za své činy." zvedl se ze židle.
,,Takže je v Arkhamu?"
,,Ne tak docela. Je v Arkhamské márnici." znovu se usmál a odešel.

Náhle jakoby se zastavil čas a všechno kolem utichlo.
Jerome. Ten Jerome, který mě držel jako oběť a zároveň mě zachránil před zkázou Arkhamského ústavu, není?!  Jerome ty bys přeci...
Proč? Jak je to možný? Mám se radovat nebo smutnit. Jerome proč jsi to udělal? Proč ses nechal? Proboha... už neslyším ani ten smích.

Zalehla jsem zpátky do postele a zavřela oči v domnění, že je tohle jen zlý sen. Jen zlý sen.