Příběh o 20-ti leté Clary Clifford, která si prochází těžkým obdobím. Zatímco si její starší bratr Mike plnil sen, ona se starala o těžce nemocnou maminku, která nakonec boj s nemocí prohrála. Clary se utápí v depresích, ale její bratr jí je teď stá...
"Beruško, vstávej." budí mě ráno bráchův hlas. Otevřu oči a falešně se usměji. "Ahoj, bráško. Jo, už vstávám." zamumlám a odkryji se. Posadím se a hned se mi zamotá hlava. To Mika vyleká. "Sestřičko, jsi v pořádku?!" "Jo, brácho, jsem. Jen se mi zamotala hlava." odpovím mu trochu nepříjemně. "Promiň." omluvím se hned. "To nic, Clary. Pomalu se převleč a pak za námi přijď do kuchyně." řekne mi a odejde. Pomalu se zvednu a zamířím ke svému kufru. Vezmu si oblečení na dnešek a zamířím do malé koupelny, kde si dám sprchu, nalíčím se a obleču.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pak už konečně zamířím za kluky. "Dobré ráno." popřeji všem a posadím se. "Dobré." odpoví mi všichni. Mike mi podá hrnek s kávou a snídani, Harry mi dá léky. Prášky hned spolknu, zapiji, ale jídla se ani nedotknu. "Clary, musíš něco sníst." řekne mi Luke. "Nechci. Nemám hlad. A nevím, proč to řešíte, nejsem anorektička." řeknu dost hnusně a s kávou odejdu do obýváku, kde naštěstí nikdo není. Sednu si na pohovku, hrnek položím na stolek a položím si hlavu do rukou.
Začnu hluboce dýchat, není mi vůbec dobře. Hlavu mám jako ve svěráku, klepou se mi ruce, je mi na zvracení. Tohle se mi stává pořád. Už nevím, co s tím mám dělat. Jo, asi bych to měla říct někomu z kluků, nebo Harrymu, který je mým soukromým psychiatrem. Jenže co by s tím udělali? Mike dělá všechno pro to, abych znova neskončila v nemocnici. Když jim to řeknu, je pravděpodobné, že se tam znova dostanu a to nemůžu dovolit. Bráchu by to zničilo.
"Clary?" přeruší mé myšlenkové pochody nějaký hlas. Nemám sílu zvednout hlavu. "Můžu si k tobě sednout?" zeptá se mně a v tu chvíli ho poznám. Ash. Přišel za mnou. "Jo." špitnu. Ucítím, jak se vedle mě polstrování pohovky prohne. "Copak se děje, honey?" Neodpovím mu. Nejde to. Opět se zvedne, pak uslyším pohyb něčeho těžkého a následně jeho drsné velké ruce na těch mých malých. Pomalu mé ruce odtáhne od obličeje a donutí mě se na něj podívat. Chvilku oba mlčíme, pak začne mluvit klidným hlasem.
"Honey, všechno je v pořádku, ano? Jsem tu s tebou." Nepřerušuje oční kontakt. Vezme mou ruku a položí ji na svůj hrudník. "Teď budeme spolu dýchat. Klidně, hluboce. Nádech...výdech...nádech...výdech... Tak je to dobře. Soustřeď se jen dech. Na nic jiného teď nemysli. Tak, dobře, honey. Je to lepší?" "J...jo." zakoktám, okouzlená jeho očima. "Děkuji." špitnu a stáhnu svou ruku zpátky k sobě. "Chceš se napít?" "Jo." odpovím mu. Podívá se na mé rozklepané ruce a trochu se zamračí. Vezme můj hrníček z kávou a pomalu mi dá napít.
"Děkuji. P...promiň, že tě tak otravuji, jsem jako malé mimino. Pořád se o mě musíte starat..." řeknu smutným hlasem. "Clary, teď mě pozorně poslouchej. Neotravuješ mě, ani nikoho jiného. Chceme ti pomoct. To, co děláme, jsou maličkosti, které jsou pro nás samozřejmostí. Ano?" "Jo..."
"Co vy tady děláte?" vtrhne sem Mike jako velká voda. "Nic, uklidni se." uzemní ho Ash. "Clary jen nebylo dobře, tak jsem ji uklidnil a pomohl jsem jí se napít." vysvětlí mu stručně situaci. "Sestřičko, jsi v pořádku?!" vyjekne a přiběhne ke mně. Pevně mě chytne za paže a čeká, co odpovím. "Už je mi líp, bráško." uklidním ho. "Dobře, díky, Ashi. Ale kdyby něco, hned za mnou přijď, Clary, ano?" "Jasně." "Dobře. Za chvilku přijedeme ke stadionu, tak si zajdi pro věci, které budeš chtít mít u sebe, už se tu nebudeme vracet. Až po koncertě." řekne mi, já jen kývnu hlavou a odejdu směr ložnice.
