Mezi námi

První kapitola

Život je o sletu náhod, které tvoří naši cestu. Kdyby se mnou Gita zrovna nešla na záchody, možná že bych jí o tom nikdy neřekla. Pravděpodobně bych to nikomu neřekla. Měla jsem to ale v hlavě už moc dlouho a to co se stalo v pondělí mě akorát víc zmátlo. Nebo možná spíš utvrdilo. Neměla jsem na to už věcný názor.

„Můžu ti zase věřit?" zastavila jsem tekoucí vodu a přistoupila jsem k sušáku na ruce. Gita se na mě otočila. Do tváře se mi ale nepodívala. Gitu jsem znala tak dlouho, že už si nedokážu vybavit jak jsme se seznámily. Nejsem si jistá jestli jsme se doslova následovaly nebo jsme na sebe prostě byly jen zvyklé, ale naše životy se tak nějak přirozeně společně vyvíjely.

„Jo, můžeš," opřela se o bílou stěnu univerzitních záchodů a zvedla pohled do zrcadla na protější stěně. Zrcadla byla čistá a vysoká od umyvadel až ke stropu. Žádné vulgární nápisy nebo kresbičky, jako tomu bylo na naší střední. Pamatuji se, že na záchodech ve třetím patře byl na zrcadle u okna dlouhý seznam kluků s pověstí prasáků, kteří to zkusili na každou. Tento seznam byla něco jako stvrzenka holčičího spojenectví a já spolu s ostatními kroutila hlavou a nadávala na jejich způsoby. Nikdy jsem na seznam žádné jméno nepřipsala. Ale jako kamarádka Gity jsem to ani nemusela dělat. Pověst mi vytvořilo samotné naše přátelství.

„Něco se stalo"

Opravdu to chci říct zrovna jí? Komu jinému se ale má svěřit?

Mezi moje hlavní problémy patří má neschopnost řešit věci sama za sebe. Potřebuju na všechno něčí názor. Začínám si uvědomovat, že kdybych mnohdy dala na vlastní úsudek, dopadly by věci mnohem líp. To, co se nedávno stalo mezi náma dvěma byl zrovna takový případ. Horký vzduch sušáku mě začal pálit do dlaní. Stáhla jsem ruce do pěsti a nehty vtlačila půl měsíčky do rozpálené narudlé pokožky.

„O co jde?"

Vždycky se kouká do zrcadla. Když očima putuje po svém obličeji, zvláštně špulí rty. Stoupla jsem si vedle ní a podívala se na náš společný odraz. Když jsme takhle stály vedle sebe na chvíli jsem měla pocit, že to bude dobré. Že se nic nezměnilo. V momentě, kdy jsme se v zrcadle střetly pohledy, měla pořád ještě našpulené rty a bradu mírně vystrčenou dopředu.

„Chci se rozejít s Markem" 

Gita bradu trochu zatáhla do svého dlouhého krku a pohledem si mě v odrazu celou prohlédla. Za měsíc a čtrnáct dní to budou čtyři roky, kdy jsme se spolu dali dohromady. Byli jsme takový ten pár, o kterém každý věděl, že vydrží. Všem prostě bylo jasné, že se vezmeme. Pak bychom na školním srazu po padesáti letech ukazovali fotky našich krásných vnoučat a všichni by nám vyprávěli, jak už tehdy věděli, že my spolu budeme napořád.

„Cože? Co to do tebe zase vjelo?" otočila se na mě a spletla si ruce na prsou. Neměla jsem jí to říkat. Nepochopí to. Jak jí to mám vysvětlit? Z očí jsem ji okamžitě dokázala vyčíst, její názor. Nahlas ho ale neřekla.

„Cítím to tak" zabrala jsem za kliku těžkých dveří a vpustila do našeho rozhovoru hluk z chodby. Viděla jsem na její tváří, jak přemýšlí co říct. Věděla, že teď jsme na tenkém ledě. Cokoliv řekne nás buď posune dál od toho, co se mezi námi stalo nebo nás to zatáhne zase zpátky. Gita prošla otevřenými dveřmi a až po pár krocích promluvila. 

„Jste spolu fakt dlouho, Beo" začala opatrně. „Jsi si tím jistá? Jak tě to napadlo vůbec?"

Naše univerzita patřila mezi největší ve státě. Očima jsem tikala po vstupní hale, jakoby snad odpověď měla být napsaná na jednom z plakátů visících na vysokých sloupech držící ustupující druhé podlaží. Nebyla.

Potkala jsem někoho jiného.

„Necítím se s ním jako dřív. Nechci s ním trávit čas. Nechci s ním ztrácet čas"

Byla potichu. Ani já jsem nemluvila. Možná čekala, že jí to blíž vysvětlím. Nedokázala jsem ale najít slova, která by dokázala vyjádřit moji situaci, aniž bych toho prozradila moc. Už teď jsem cítila, že se zase bude opakovat situace, kdy jsem to radši měla vyřešit sama se sebou.Nemůžu jí to říct. Mohla by to někomu říct. Zničila by jeho kariéru. Já teď riskuju jeho kariéru. 

„Tak fajn" hlesla nakonec. 

Celý rozhovor mě nakonec neuspokojil natolik, jak jsem potřebovala. Jestli jsem si ale něčím jistá, tak je to to, že k Markovi necítím ani zdaleka to, co bych měla. Co bych možná i chtěla. Bylo by všechno jednodušší. Kdybych tehdy nechala zakázku zakázkou... Nebo si to jen namlouvám? 

„Hele, tak si napíšem když tak. Mám toho teď docela hodně, tak já půjdu, jo?" vytiskla si do levého ucha sluchátko a přes ramena si přehodila těžkou bundu. 

„Jo, měj se hezky" zanořila jsem ruce do kapes a pozorovala jak Gita listuje v seznamu písniček.

„Ty taky, pa" nepřítomně listovala dál. Možná, že to nakonec nemusím tolik řešit. Ona sama to za chvíli možná vypustí z hlavy. Je pravda, že jsem ji toho zase tolik neřekla. 

Sesunula jsem se do šedě polstrované sedačky a zahleděla se skrz velké okna do parku. Bylo hezky. Lednový den byl cítit chladným sluncem, které se proplétalo skrz namrzlé větvě listnatých stromů. Na lavičce před budovou seděl pár. Zahříval ji ruce a ona se na něho smála. V kapse mi zabrněl mobil a mě problesklo hlavou jak hezké by to bylo s ním. Zamyšleně jsem vytáhla telefon a po přečtení jména na obrazovce mi poskočilo srdce.